BĚLA (XIX.)

Vráží doktor do světnice,

těší, křísí, léčí,

údy tře a nařizuje:

„Věnujte jí péči,

opatrně na podušky

budiž uložena,

zotaví se, doufám jistě –

přeubohá žena! –

Zotaví se, klidu třeba,

krev pomalu taje,

hleďte, bělmo zachvělo se

víček u pokraje.“ –

Běla zvolna jako ze skla

otevřela zraky,

upřela je na Vojtěcha,

na doktora taky;

přibírala síly, smyslu,

ret zas růží puká,

doktora však odpuzuje

její slabá ruka;

tvář se chvěje, čelo mračí,

hněvivými slovy,

žalostivě vyčítavě

laje doktorovi:

„Pryč, vy lháři!“ a zas oko

rudým ohněm plane:

„zde, zde vaše –“ z ňader bere –

„stovky malované.

Dítko jste mi odkoupili,

dejte mi je zpátky!

Ach, však mi ho nenahradí

všecky vaše statky!

Vraťte mi je do života,

vzkřiste mi je, vzkřiste!

Ach, mně hoře, ach, mně běda,

pomoz, Jezu Kriste!

Dala jsem je za peníze,

za kravku a pole,

proč jsem raděj neuhnětla

svojí ruky holé;

dolehla mne pomsta Páně,

trestem se mi stalo!“...

a zas žalem usedavě

všecko zaplakalo.

Chudák Běla z jedné v druhou

přecházela mdlobu:

„K oltáři jsem s Tomkem chtěla,

zatím půjdu k hrobu!

Ach, Vojtěše, Bůh nás trestal,

běda, milá matko,

mrtvo, mrtvo, navždy mrtvo

naše jezulátko!

Navždy mrtvo! Jezu Kriste,

nemůž pravdou býti,

aby v máji nejkrásnější

mráz pokosil kvítí;

viď, Baruško, že jen dřímá?

Viď?“ – – a kolem hledí.

Nevidí jí. „Kde je naše

Baruška? kde sedí?“ –

„Nemocna je,“ Vojtěch sdílně,

„pan doktor k ní chodí;

druhý den už plachou myslí

v přízracích se brodí...“

„A proč trpí?“ – Pro nás, s námi!

Od předvčíra chora,

v lijáku že bosou nohou

spěla pro doktora;

schvátila se, uhonila,

strachy nepospala,

ve dne v noci víc než o své

o naše se brala;

když se lékař rozpakoval,

zoufale si vedla,

netušilť juž chlapečkovi,

děsila se, bledla,

mrákoty ji obcházely

stále víc a více –

lékař jinam přikázal ji

dáti ze světnice;

teď tam leží! Ach pak doktor

se vším je nám radou...“

leč Běliny ruce v pláči

na čelo se kladou:

„Já nešťastná! Hle, co z mého

hříchu nyní kvete,

černá žalosť bílá vlákna

na rubáš nám plete!...

Ach mé dítě, zlaté dítě,“

usedavě lkala,

siná ústa celovala,

chladné ručky hřála.

„Tomo, Tomku, Tomíčku můj,

mně se hlava točí,

jenom jednou dej mi hleděť

v sokolí své oči,

jenom jednou, než nás oba,

hrobař ve hrob skryje,

oviň tu svou plnou ručku

okolo mé šíje,

jednou ještě vynes radosť

z temné ňader hloubky,

polib mne svým rudým rtíkem,

směj se, ukaž zoubky;

ach, jen jednou v přivítanou

odhodlej se říci

táta, máma – ještě jednou

přejdi přes světnici –

ještě jednou! – Marně volám,

nemáš v nožkách vláhy,

ani v líčku, ani v očku –

Tománku můj drahý!“ –

A tak Běla naříkala,

tak jí strašno bylo,

že by bylo bědování

kámen obměkčilo;

by sám doktor odcházeje

skoro také plakal:

„Zle, že jsem tak měkkou duši

z domu v zámek lákal.“

Těšili, seč byli všichni; –

Běly živou mocí

nelze dostať od hošíka, –

nespali té noci,

při hromnici modlili se

plačky polohlasem.

Vítek spal, jen ze přístěnku

křikla chorá časem;

matka vždy ji obsloužila,

bylať bez vědomí,

Běla s mužem nad synáčkem

bílé ruce lomí.