BĚLA (XV.)

Ustrašena, vyděšena

doždála se zory,

údy byly jako z kovu,

skráně jako z kory;

na víčka těch jasných očí

těžká žalosť sedla,

tvář dřív jako malovaná

zmrtvěla jí, zbledla.

Bědovala, žalostila:

„Znamení Bůh jistě

poslal duši utýrané

dnes na tomto místě:

smrtihlavu poslal ke mně

z výstrah věčné tůně –

jistě Tomek bez pomoci

doma na smrť stůně,

jistě! Ale vždyť by záhy

věděti mi dali –

netrestej mne jeho smrtí,

ty nebeský králi,

netrestej mne!“ Modlila se,

bleda, smutna, chora.

Helénka též nepokojna;

sběhli pro doktora,

doktor přišel, polekal se,

hned byl ku pomoci,

dověděl se, domyslil se,

co se stalo v noci,

proč žal Běle náhle s tváří

strhal všecky růže;

vrtěl hlavou, vzdech’ a pravil:

„Zde lék nepomůže.

Trpíte, leč bez příčiny,

blud a klam je všaký,

nemoci jen uhoníte,

a Helénce taky;

kdyby bylo pěstitelky,

hned bych radil k tomu,

byste dítko odstavila

a šla s Bohem domů;

leč té dosud v zámku není –

dosti mne to mrzí –

panujte přec mysli, Bělo,

vždyť půjdete brzy!

Smrtihlav vás děsiť může!

prvně-li jste zřela?

proč pak jste jen osvětlený

pokoj otevřela?

Líp, kdybyste byla spala!

jak vás také srážka

s noční můrou domů vedla

a hned na Tomáška?!

Pro ho s každým srovnáváte,

s kým se rovnať nedá,

zkuste toho, zda kdos v kraji

rovného mu shledá!

Kladete ho v horké mysli

vedle mrtvých dětí,

a máte hned známkou Boží,

když k vám motýl sletí;

taký Bakchus plný síly,

jako hoch váš zdravý,

ani za pět roků v kraj náš

hned se nevypraví:

juž ho brzy obejmete,

v týdnu snad jste svoji,

však teď pevně opřete se

všemu nepokoji.

Zamyslete věci také

pěkně, zaspěte je,

nevěste hned srdce na vše,

co se kolem děje;

rozumem se řiďte zprvu,

pak teprva citem,

jinak pro vás všude ostí

v žití pospolitém.

Přemozte se kněžně k vůli!

kdybych to byl věděl,

jinou bych si, milá Bělo,

obstarať byl hleděl.

Lásky, klidu nutno všemu,

hle, ubohé dítě,

hle, Helénka trpí s vámi,

ukojte ji hbitě,

ukojte ji dobrou myslí,

září jasných očí –

hleďte, jak se usmívavě

zase po vás točí;

přinesla vám také štěstí,

a vy za to všecko

v tůň svých žalů potápíte

ubohé to děcko.

Jak pak, kdyby toto mřelo? –

Smrť, ta běží plaše –

myslíte, že srdce kněžny

tvrdší je než vaše?

Láska matky stejna všudy,

v radosti i bolu,

dítko neví, u jakého

matka sedí stolu,

jemu jedno, k té se tulí,

jež je k prsu vila,

kdyby kněžna kojiť mohla,

jak by ráda byla!

Na jejím jste nyní místě,

kdyby všecko znala,

hůře by, než vy snad, Bělo,

strachem zaplakala. –

Hle, Helénka, jak je krásna

a jak k vám se tulí,

myslete, že Tomek je to,

jemu čiňte k vůli!“

Běla z hloubky srdce vzdychla,

dítě přivila si,

a dvě velké, jasné slzy

skanuly jí s řasy.

„Přičiním se!“ tiše děla.

„Já také, má zlatá,“

zase doktor, „z mého slibu

vaše nyní chata;

vše jsem konal z vůle vaší,

dál co činiť, rcete?“

„Pošlete mi pro Tomáška,

shojiť-li mne chcete!“

„Inu, Bože, tedy ano,

sama přesvědčte se,

zda skořápka vašich řečí

jádro v sobě nese.“