BĚLA (XVI.)

Na přímluvu lékařovu

sluhům kněžna velí,

doktor nutil k popílení

bez odkladu jeli;

a když chlapec s mužem na to

vedeni jsou k Běle,

usmála se, zveselila,

konec bylo žele:

poznala, že chorou myslí

všechen cit byl mámen,

hned s ní strach a lítosť spadly

jako dvojí kámen. –

Jako broskev plnou šťávy

v listů kyprém krovu,

tak pohoda vypěstila

postať hošíkovu:

očka jeho jen se smála,

radosť sedla v líčku,

místo kůstek samé důlky

byly u kotníčků;

kde se ručky, kde se nožky

jeho přehýbaly,

jako stužkou převázány

dělily se svaly;

v tuhosť jejich ani prsty

nechtěly se nořiť,

ani bídy měsíc by jich

nedovedl zmořiť.

Také Vojtěch rozložil se

doubcem při podletí,

oheň sálal z jasných očí,

zdraví z temné pleti.

Což se Běla radovala!

Doktor usmíval se:

„No, vidíte, z Tomíka juž

skoro Tomeš stal se.

Teď snad přece udusíte

každou bolesť divou;

nemyslil jsem, že jste, Bělo,

také pověrčivou!“ –

„Nebudu víc!“ – „No, to doufám,

kam pak by to vedlo,

jeť pověra, jak se říká,

satanovo sedlo,

do toho kdo usedne si,

rázem v chmury kvapí,

kde mu hrůza v chabé srdce

ostré zatne tlapy.

Nedbejte jí! Snad v mých slovech

pravdy aspoň trochu.

Potěšte se! Což nepůjdeš

k matce, statný hochu?“

Tomek zprvu bál se matky,

nechtěl otci z klína,

ale dárkem dítko záhy

bázně zapomíná,

za oplatky cukrované

vztáhlo k matce ruku,

a pak doktor: „Už tě máme,

aha, švarný kluku!

umíš chodiť?“ – „Umí dobře!“

Vojtěch rychle vece.

„Nuže pojď si pro dáreček,

pochlub se nám přece,

vidíš?“ – a juž lesklý peníz

nad čelo dal lysé,

hošek ručky natahuje,

k němu batolí se;

ale matka opatrně

k jetí útulnému

úzkostlivě ruce vztáhla

zrovna proti němu:

zachytla ho dřív, než doktor

k dárku snížil paží,

líbá jej, ač více sebe

nežli dítě blaží. –

Vraceli se Vojtěch s Tomkem,

oba v pěkné míře,

čeho otec toužil, nesl

domů na papíře

všecko řádně podepsáno,

vedle pečeť sporá,

žena zdráva, co chtěl více?

šťasten vyjel z dvora;

posud ještě sotva věřil,

že mu žena milá

statek dříve pověřený

na vždy vykoupila;

za měsíců deset pouze

vzrosť jim život nový,

a co má, lze odkázati

právem Tomíkovi.

Odjel hojně obdarován

jako vždy i dneska,

nebe bylo prosto mraků,

cesta byla hezka;

znenáhla však od západu

mrákavy se vznesly,

v polokrytý jejich kočár

těžké kapky klesly.

„Jen ať bouře blížící se

nestihne nás hůře,“

praví Vojtěch ke kočímu,

„jde mi o mé kuře;

vědělť jsem to včera hnedky,

že se změní časy,

záplava se ukázala,

v sivé přešla řasy,

pak se znova objevila,

dým jen nízko sbíhal,

do beránků roztroušených

červánek si líhal.“

Při tom Tomka do pokrývky

opatrně halil,

chmurné nebe dvojnásobně

černější mrak zkalil;

dusno bylo. – „Myslil jsem si,

že nás bouře stihne,“

vece kočí. – „Bodejť,“ dí zas

Vojtěch, „už se líhne;

vidíte ty zčepejřené

vejry na obloze,

zlá se bouřka valně blíží

v olověném voze.

Tamo hleďte, jak se množí

na nebi ty hrady,

v jejich zdech už děsná vřava

žhavé líhne hady;

popilme si!“ – Popílili,

déšť se z konví vrže,

neujeli černým mrakům,

přišli do průtrže;

úzká cesta jako z těsta –

kočár stenal v kolu –

všude plno rýh a vody,

výmolů a dolů,

po nápravy vůz se boří

bahnem pokryt celý,

zrovna jako tenkrát bylo,

pro Bělu když jeli,

ba snad hůře. Vázli – stáli –

kočár v strouze kosé,

kočí nutí koně, trhli –

kolo zlámalo se,

vůz se kloní, kočí kleje,

frká kůň, hoch pláče,

Vojtěch celý ulekaný

s dítkem dolů skáče;

spadl – vozu zachytil se,

ruka se mu chvěla,

na odkrápku hošek padnul

levou stranou čela, –

vzkřikl! Vojtěch chlácholí ho,

před lijákem chrání,

ale hošek malou ručkou

vždy se chytá skrání.

Koňům nelze vpřed ni zpátky,

kočár v bahně leží,

kočí odpřáh’ – k městu klusá,

Vojtěch ke vsi běží.

Čekali ho, zmokl zcela

ukrývaje dítě,

nezůstalo na nich suché

ani jedné nitě;

k tomu Tomek ustavičně

ručky zvedal k hlavě,

srdéčko se žalem třáslo,

plakal usedavě.

Převlekli ho, ošetřili,

stesk se řinul z retu,

„máma“ křičel ustavičně

volaje svou tetu.

K Vítkovi chtěl, nestišil se,

tvářičky mu zbledly,

Baruška i Vojtěch s matkou

zmateně si vedli:

„Co mu schází, Bože, Bože,

hlavička je chora,

jak se venku trochu stiší,

sběhnem pro doktora.“ –

„Půjdu sama,“ sestra vece,

„půjdu bez odkladu,

sem-li ho však nepřivedu,

dá nám aspoň radu,

půjdu.“ – Rychle oblekla se,

nebála se noci.

„Nechvať se jen, neběž!“ – „Musím,

však jsem v Boží moci!“ –

Zlá zkušená v noci byla

na chalupě s Tomkem,

babička i Vojtěch stále

pobíhali domkem;

obkládali malé čelo,

svlažovali ústa,

ale marně, horkosť stále

víc a více vzrůstá;

Vojtěch jako omráčený,

matka jako skřehlá,

Vojtěch oka nezamhouřil,

matka neulehla;

nemohli se dočkať z města

Barušky v zlé muce,

matka hlavou zalomila,

Vojtěch spínal ruce.

Lék domácí nevzpomáhal,

křičelť hoch vždy více, –

o půl noci vstoupil teprv

doktor do světnice.

Baruška jak vysílena

na lavici klesla,

že ni s Bělou nemluvila,

těžce v srdci nesla;

doktor nechtěl. „Zničíte ji,“

pravil, „vždyť ji znáte,

což myslíte, že hned Tomka

svého pochováte?

Ohledám ho, jedu hnedka,

sedněte si ke mně,

jsme tam brzy, vždyť to není

tak velký kus země.“

Tak Baruška uposlechla,

byla zase ticha,

aniž cekla, že jí chvatem

v prsou jaksi píchá;

na Tomíka pouze dbala,

na to dítě pěkné,

byla celá nedočkavá,

co as doktor řekne. –

Ten sáh’ dítku na hlavičku,

ručku pojal v ruku,

sklonil hlavu na srdíčko,

čítal rychlosť zvuku;

dal si všecko vyprávěti

a pak při kahánku

prohledl si znova ještě

náraz outlých spánků. –

Temná skvrna, místo zpuchlo;

doktor dlouho mešká:

„Náhoda to přenešťastná,

rána velmi těžká;

nezdá se, však v zlém je místě,

nedbalosť těch vozků

zlé přinesla Tomíkovi

zapálení mozku.

Učiníme vše, co v moci

lidské, snad se zléčí,

ale hošek nevyváznul

ještě z nebezpečí;

vše, co radím, učiníte,

stále při něm bděte,

ostatně těch dnův už Bělu

domů dostanete.

Zítra záhy jsem tu zase,

buďte jenom dbalí,

abyste i Bělu ještě

na smrť nezlekali,

pošlu vám ji, líp, bude-li

sama doma skorem.

Bůh vás potěš!“ Šel, a Vojtěch

kráčel za doktorem,

sprovodil ho ke kočáru,

k ruce se mu sklání –

hřmotem povoz v noc se ztrácel,

Vojtěch v bědování. –