BĚLA (XVII.)

Když hoch odjel, Běla v zámku

sotva stichlá zase

náhlou bouří o Tomíka

velmi ulekla se;

leč, když přešlo, pomyslila:

„Teď jsou dávno v síni,“

dokládajíc: „Taký kočár

je přec dobrodiní.“

Netušila, ráda byla,

odměna je hojna,

Helénka však víc a více

byla nepokojna;

budila se u výkřiku,

sotva v spánek padla,

málo pila, když ji Běla

v úkoj k prsu kladla,

byla hněvna ustavičně.

Doktor plný vření

vše Bělině přičítal jen

zlému rozčilení;

litoval jí, vyprosil jí,

domů návrat blízký,

by netrpěl zdatný rozkvět

panské ratolístky.

Nepospal; hned ráno vešel

truchliv k paní kněžně,

co zlého se přihodilo,

vypravoval běžně;

ulekla se, kníže také:

„Odhodlání kvapí,

Běla musí domů, dřív než

hoška smrť jí lapí;

připravte ji, dáme všecko,

kojiť nelze více...“

Smuten na to vešel doktor

k Běle do světnice.

Sdílně ptal se, kterak spala,

jak se vůbec daří,

ustavičně stranou hleděl

bledou svojí tváří;

ba, měl skoro vlhké oči,

v čele samé rýhy,

a co mluvil, mluvil jako

z bolesti a z tíhy.

Pojal tiše ruku Běly,

ta se celá chvěla,

tak ho ještě ve své síni

nikdy neviděla.

„Je vám něco?“ tázala se,

on pak: „Mnoho není,

u starce a u dítěte

přes noc vše se mění.

Snad to nějak přestojíme,

jenom sílu, sílu!“ –

ale zas jak nalomena

klesla hlava v týlu.

Mluviť chtěl a mlčeť zase –

„Pro Ježíše – rcete!“

zase Běla, „od Helénky

snad mne poslať chcete?

Horší se, ne? stůně tuze?

Svrchovaný Pane,

zachraň ji!“ a hojná krůpěj

s černých očí kane.

„Utište se,“ doktor na to

vybledlýma rtoma,

„zlepší se!“ a k sobě dodal:

„Ale u vás doma,

u vás doma, přeubohá...“

Běla neslyšela,

jenom dále o Helénce

soud slyšeti chtěla:

nevěděla, přenešťastná,

že juž anděl smrti

poupě srdci nejvzácnější

dechem hrůzy drtí...

„Půjdete juž dneska domů,“

mluví doktor, „Bělo,

s panským dítkem se to v zdraví

jaksi hatiť chtělo;

pomíjelo valně prsu,

proto páni chvatem

pěstounku dřív zamluvenou

zavolali drátem.

Přijde záhy, kněžna přeje,

bychom hned tu chvíli

nepokojnou mladou kněžnu

prsu odstavili.“ –

„Kdy? snad dneska? Bože milý,

proč pak tolik kvapu?“ –

„Tak chtí páni, k vůli klidu!“ –

„Ach juž tedy chápu!

Půjdu tedy, a přec myslím,

že to pravda není,

bych se s dítkem rozloučila –

tak se člověk mění!

Těší se, a když má jíti,

zas ho bolesť mrví,

snad se hůře loučiť budu

s ní, než s vlastní krví.

Častěj ji snad uzřím přece?“ –

„Zprvu ne, pak ano;

v takém dítku probouzí se

též jakési ráno,

poznávať, i po návyku

v prvé lokty pílí,

musí dříve zapomněti

na vás delší chvíli;

pozděj!“ – „Pozděj na návštěvu

tedy přijíť mohu?

nuže, pak jsem zase šťastna!

Chvála Pánubohu,

že jsem šla, když jednal jste mne,

hoch můj bude růsti

v plném štěstí, však pan kníže

mi ho neopustí;

dám si na něm záležeti,

chci ho šatiť zdobně,

byl-li dřív jak ze škatulky,

bude dvojnásobně;

Bože, jak mi srdce skáče,

jak se těším na to,

až princezně tykať bude

to mé drahé zlato, –

děti, Bože, co pak vědí,

co se komu sluší?

samá radosť odnese mi

ještě z těla duši.

Což to závisť vyburcuje

všech v dědině lidí –

ach, mé oči jako ve snu

všecko napřed vidí,

Tomek sestřičce své panské

hanby neučiní...

ale pro Bůh, vzácný pane,

co vám čelo stíní?“ –

„Nic, nic, Bělo, přejde všecko,

teď však, pomoc není,

chystejte se, krátké budiž

vaše rozloučení.“

Zaplakala Běla hořce

v zámku při odchodu,

myslilať, že dítko kněžny

jejího je rodu.

„Nezapomeň na mne, dítě,“

prostým slovem ždála,

naposled když nad kolébkou

Helénčinou stála,

„nezapomeň na Tománka,

bratříčkem on prve

bez žehrání postoupil ti

bílý květ mé krve;

barvínkem ať stále bují

v duši tvé má slova –

jako já tě nikdo více

v světě nepochová;

u mne jsi se z poupátečka

v kvítek rozvinula...“

Oči se jí zalívaly,

ňadra se jí dmula.

Kněžnu v duchu těšilo to,

rád byl také kníže,

že, co v Bělu důvěřili,

k dítku ji též víže.

Odměnili přebohatě,

chudák, ona neví,

že tím strastem čekajícím

na ni neuleví;

líbala jim štědré ruce,

posud bez útrapy,

ale doma peřily se

žalu kalné slapy.

Vposled ruce dali páni,

ona slzy roní,

na voze juž při kočáře

řehce zápřež koní.

Místo vaku kupí se tam

velké truhly šatu,

a v záňadří skrývá Běla

plná tři sta platu;

hojnosť všeho s sebou veze

a juž k vozu kráčí,

ohlíží se, Helénčino

okno hledá v pláči.

Zastřeno je, nevidí ji,

smutně sobě vzdychá,

kolem nikdo nepotěší,

všecko trvá zticha;

chasa mlčky s ní se loučí

jako zaražena,

a jen v taji šepce sobě:

„Přeubohá žena!...“

S doktorem však kníže ještě

mluví blíže schodů:

„Buďte vy jí těšitelem

smutném při odchodu,

snad Tomíka při životu

stihne ještě přece,“

ale doktor: „Stěží, stěží!“

přitlumeně vece.

„Teď že se to přihodilo,

nejvíc potírá mě,

také mé se duše tímto

dotklo Boží rámě.

Nutil jsem ji, přemlouval ji –

kdo tenkráte tušil,

že by moji zlatou setbu

lítý buřan zrušil;

cítím s ní, jsem také z chaty,

vím, co v nich je skryto;

zlato citu u nás zhusta

v prosté hrudi vryto:

věřila mně, osud klamal,

pouze mně dá vinu,

teď se těší, zoufať bude,

láť mně za hodinu.“ –

„Nuž, tak prosím, sprovoďte ji,

připravte ji krátko!“ –

„Půjdu tedy!“ a juž zvedá

nohu na stupátko.

„Chcete se mnou?“ Běla ptá se.

„Ano, moje milá!“ –

„Ach můj Bože, což bych sama

domů netrefila?

Jste tak bled a churav také,

jen se roztřesete!“ –

„Chci, mám na vsi pacienta!“ –

„Tak? když tedy chcete,

pojedeme spolu!“ – Vsedli.

„Na, na!“ kočí zase. –

Jeli, všude boží země

krásou oděla se;

po dešti vše sebralo se,

setba pěkně mládla,

voda stála jenom v rýhách

ostřejšího rádla;

všecko vlahou opěknělo,

čáp měl v lukách zvídky,

z lip pěnkala pěnkavice

jarní průpovídky;

polní potok vedle cesty

prohluboval stružku,

holičky juž zasedaly

na květovém lůžku,

květy luhu rozdávala

Vesna rukou plnou,

berušky se v nebi pásly

s vytříbenou vlnou;

krásno všude. Šťastná Běla

zřela kolem všady,

koně vpřed – zpět utíkaly

zkvetlých stromů řady.

Slunce cestu vyzlatilo

plápolavým šlehem,

z prachu jiskry vylétaly

klusným ořů během.

Hovořila cestou Běla:

„Jedem sice hbitě,

mně však zvolna! Jak se těším

na své zlaté dítě;

než tam budem, mnoho ještě

moje srdce zkusí,

jenom ať mé ruce potom

Tomka neudusí!“ –

Cvalem koně zařičeli,

vběhli na návrší,

s lesklé báně rodné vísky

vstříc jim oslon prší.

Běla vzkřikla: „Vidíte tam

naši ves? já zřela,

hle! věž, hřbitov, rozložité

lípy u kostela;

jak se všecko na mne směje

po tak drahné době;

vesničané přec jen lépe

rozumějí sobě –

A tam, vizte, naše chata,

naše, naše zcela!

no, takové překvapení

sotva někdy měla

jako dnes. – Zda tuší asi

její stěny snědé,

že jim stará hospodyně

z města domů jede.

Ti se leknou! Divná věru

náhody je stezka:

před včírem byl Tomík u mne,

a já doma dneska –

ach, to bude uvítání!

synka budu chovať,

týdně jednou zamýšlím ho

Bohu obětovať;

svatý obraz upevníme

na prostřední lípu,

by mu do škol Pánbůh hojnosť

síly dal a vtipu –

a ten tolar dvoulážový

s křížkem v jedné straně

na hrdlo dám zavěsiti

nejsvětější Panně,

že mne v návrat zachránila

ve zdraví a štěstí.“