BĚLA (XVIII.)

Doktor mlčel, nechtěl ani

k Běle očí vznésti –

Běla stále těšila se;

do údolí vjeli,

do cesty jim hora stoupla,

vísky neviděli.

„Ó, však ona objeví se

tam u lesa kraje,“

usmála se Běla, „znám ji,

vždy tak se mnou hraje.

Ustup, horo, horo milá,

v májové nechť vnadě,

stojíš srdci mateřskému

tuho na závadě;

nelze oku přes jedliny

větevnaté moře,

ustup! Nemáš dosti místa

vedle na prostoře?

nemáš-li ho v pravo dosti,

nemáš-li ho v levo?

proč mně cestu zaskakuje

tvoje štíhlé dřevo?

Ustup, ustup stranou ruče,

sice lehneš trupem:

koní nohou okřídlenou

hruď i plec ti zdupem,

věř mně!“ – Stichla. – „U nás zvoní,

co to? v takou dobu?

Poledne? To ne! nejspíše

nesen někdo k hrobu

z vísky bude přifařené“

- doktor se jaks lekl; –

„nevím, kdo by u nás umřel,

bylť by Vojtěch řekl –

no, Pánbůh mu odpusť hříchy,

svět mu spadl s ramen,

světlo věčné ať mu svítí

až na věky amen!“ – –

Doktor sivou sklonil hlavu,

„amen“ šeptal s Bělou,

otřel, aby neviděla,

brvu uslzelou –

a pak vzdechl. – „Těžko-li vám,

proč jedete, pane?“

„Z povinnosti!“ z doktorových

retů tiše vane.

„Kdo pak stůně na vesnici?“

„Dva: dítě a žena!“

„Těžce?“ – „Těžce!“ – „Nakažlivou?

jak jsem ustrašena!“ –

„Nákaz ve vsi právě není,

jarního však času

jevívá se nenadále

jako námel v klasu;

zápal hlavy, zánět plící

léčiti mi tady

těžko! Bůh-li nepomůže,

nevím dále rady.

Chudák, hezoučké to dítě,

žena dřív tak statná...“

„A což není pomoc vaše

pranic více platna?“

„Ne! – „Můj Bože, nač v tom světě

tolik dravých běsů?

chudák žena, chudák dítě,

já se celá třesu!“ –

„Věřím, máte dítko také,

vše je v Boží vůli!“ –

Běle řeč ta rozlomila

srdce zrovna v půli,

ale ruče těšila se:

„Při slabých se líhne

nemoc v jaře, viďte, Tomka,

toho nezastihne?

Masíčko má jako řemen...“

„O tom Pánbůh soudí!“

Běla vzdechla: „Kde pro Pána

vaše řeč dnes bloudí?

Dřív jste těšil neustále,

dnes mi srdce rvete,

zplakala bych, nevědouci,

že můj Tomek kvete;

zlekal jste mne věru tuze,

zle mi srdce buší,

škoda, že Bůh nedal křídel

mateřině duši!“

„Snad i to je dobře, Bělo!“

„Pro Boha, co díte?“

„Utište se, Tomek churav,

nyní všecko víte!“

„Tomek churav?! Spasiteli!“

křikla Běla v žase.

„Helénka též churavěla

a je zdráva zase;

u dětí to jinak není!“

„Ne, ne! Lžete, lžete,

klamete! Ó, věčný Bože,

co se stalo? rcete!

Jeďte, jeďte, potrhejte

oba panské koně,

nahradím, nechť pole zase

prodám po záhoně –

jeďte! jeďte!“ – Hořekuje,

strach ji jal a dusí –

z vozu chce: „Tou pěšinkou zde

o kus nadběhnu si!“

Ale doktor mírní, těší,

brání svojí rukou.

„Nekvapte, víc zachvácena

zlou budete mukou.

Chcete dítě vystrašiti,

rušiti je v spánku?

Bože, vždyť jsme za okamžik

u vašeho stánku!“

Ale Běla: „Pusťte, Pusťte!

Pryč! Jste všickni lháři,

lež a pravda ustavičně

v srdci se vám sváří;

listím srdce obsypal jste

matce, květ jste sronil –

Kriste! toho umíráčku!

Tomkovi snad zvonil.

Pusťte, zšílím – nedržte mne“ –

kočím nazpět trhla –

stanul vůz, a Běla skokem

s kočáru se vrhla,

jako srna poraněná

přes močály kluše –

doktor „popil!“ vozku nutí

ve zlověstné tuše.

Prosta dechu, vysílena

k chalupě se stáčí,

v síň vrazila: „Věčný Bože!“

všecko tone v pláči. –

Nikdo z lidí nevítá jí –

Vojtěch dlaně v líci,

jako dítě štká a kvílí

v koutě na lavici.

Stará matka u postele,

hlavu na pelesti,

běduje a hořekuje:

„Přestal jsi nám kvésti!“

V síně rohu z kalendáře

Vítek listy ruje,

a Baruška na komoře

křičí, hořekuje.

Běla s křikem k lůžku běží,

strnulá a bledá:

„Spíš Tománku? já jsem máma,

pojď!“ a dítě zvedá,

k srdci klade, na rty líbá –

ta tam ruček vláda –

mrtvy, chladny! – V děsném křiku

Běla na zem padá.

Padla jako u potoka

jíva podseknutá,

ruce jako nalomeny,

ňadra jako dutá;

v mdlobách leží, dítě k ňadru

tiskne křečovitě.

Vítek pláče, na babiččin

klín se vzpíná hbitě:

„Tam, tam, bába,“ volá, táhne,

k přístěnku se plouží,

hlavnička kde matku jeho

potírá a souží.

Babička jej stranou staví:

„Vodu,“ volá, „vodu!“

Vojtěch k ženě jedním skokem:

„Běda mému rodu!

Ženo, Bělo, pamatuj se –“

a juž u ní klečí:

jako led jsou skráně ženy,

rty i ruce v křeči;

v loktech hoch jak přikovaný –

suchý odnož trsu –

prost vší vlády hlavu kloní

ku matčině prsu. –

Marná pomoc – zmatek v síni –

lid zvědavý venku –

zle Baruška stená, volá:

„Shořím!“ ve přístěnku.

Horečka jí v spáncích sedí,

zimnice ta krutá –

Běla vadne jako šalvěj

srpem podseknutá.