BĚLA (XX.)

Doneslo se paní kněžny

doktorovou řečí,

v čem jsou na vsi, v jakém tone

Běla nebezpečí.

„Na pohřeb chci,“ smutně děla,

„s Helénkou.“ – „Já taky,“

vece doktor; paní kněžně

zalily se zraky.

Tři dni všemi zvony dala

zvoniť slavné hrany,

pohřeb strojiť rozkázala

na vsi nevídaný;

mírnila tím žal a strasti,

jak se mírniť daly. –

Do rakvičky vyhlazené

Tomka uschovali;

křížek v ručkách, poduštičku

pod outlým měl vázkem,

tělo skryto dětským dárkem,

všecko pod obrázkem.

Když ho víkem bedniť chtěli,

klekla k němu Běla:

„Pravdou-li, bych tebe, dítě,

více neviděla?

Nechte Tomka, nebedněte!“

a zas rakev jímá,

ale Vojtěch: „Neprobuď ho,

viz, jak jemně dřímá,

nenaříkej, tiše, tiše,

sic ho pláč tvůj zbudí...“

Běla vzdychla, lítosť křečí

stiskala jí hrudí;

mořila ji, týrala ji,

rvala v hněvu takém,

jak by byla napadena

devíti hlav drakem.

Trhla sebou, na dvůr běží

dál přes luční příče,

pokraj lesa natrhala

pozdní petrklíče;

nazpět běží, v ručku dává:

„Vezmi v temnou skrejši,

snad to tvoji touhu po mně

na čas ukonejší;

přijdu brzy, zde je smutno

všude, srdce zebe,

pak mi těmi petrklíči

otevři své nebe!“ –

U kostela vedle dveří

asi lokte v zemi

hrobek čeká; na zvonici

zvoní zvony všemi;

ze vsi pohřeb ubírá se,

hudebníci hrají,

nářek matky rozléhá se

po lesnatém kraji.

Kněžna slavný Tomáškovi

pohřeb vystrojila,

nedala si, vlastní rukou

rubášek mu šila;

z děvčátek a pacholátek

chudobnějších rodů

po desíti poručila

prosiť ku průvodu;

v bílé šatky přioděla

roztomilé dítky,

panenky ty věnce nesly,

hošíčkové kytky.

Byli jako andílkové

bez křídelek arci,

budou na to pamatovať

stařenkami, starci.

Po čtyrech vždy na kočáře

s otevřeným víkem

hostili se, zvolna jeli

k chrámu před Tomíkem;

za nimi pan páter přímo

v novém pluviále,

v ruce svíčku s rozmarinou –

za ním opodále

v pláči Vojtěch s Bělou jeli

spínajíce ruce,

v klínu rakev, srdce obou

puká při rozluce.

Nejzáz kočár celý krytý –

kdo v něm asi jede?

Doktor? Ne, ten pěšky podál

kloní skráně šedé,

pozdržel se u Barušky.

Nuž, kdo je to tedy?

Kdož to ví? snad kočár prázdný,

však čemu pak zvědy!...

Zle se Běla zabírala

nad hoškovým tělem,

výděs okem, krutá lítosť

těkala jí čelem;

ručej žele vyplakala;

„O, té chvíle klaté,

koho Pánbůh trestať míní,

toho kroky zmate,

nadbyla mi špetka jmění,

ubyla hrsť blaha,

pýchou jsem se přioděla,

pokutou jsem naha,

čelo moje jako z ledu,

hruď však ohněm dýchá,

ach, proč srdce mateřina

přijala se pýcha?

Lačněla jsem jeho panstva,

Bůh mne trestal za to,

tady leží, tady dřímá

chlouba má, mé zlato.

Přála jsem si, bych s ním jednou

na kočáře jela,

dal mně Pánbůh vrchovatě,

čemu jsem kdys chtěla –

už s ním jedu – s velkým pánem –

prvně, naposledy,

smutný je a neveselý,

chladný, tichý, bledý.

Na klíně mně leží, dřímá,

vínek na svém čele –

ach, juž více neostavím

zármutku a žele!

Nedbá šatů, nedbá dárků,

nedbá milých hraček,

nedbá všeho, navždy usnul

ten můj jedináček;

netřeba mu kolébavky,

juž se neprobudí;

shas ohníček černých očí,

srdéčko jen studí...

Spí, spí, juž mu konejšivé

písně třeba není,

spí,“ a matka kolébavky

slova v jiná mění:

„Letí žalosť, v srdce letí,

lítosť šumí z každé sněti,

smutno kolem všecko;

ach, Tománku, malý synu,

probuď se mi, nežli zhynu,

vstaň, mé zlaté potěšení,

moje drahé děcko!“

Byla ze vsi na průvodu

všecka živá duše,

jenom stará matka s Vítkem

byli u Baruše;

jinak všecko k chrámu spělo,

zvědavých řad celý,

ač kočáry víc než Tomka

mnozí sprovázeli,

rokovali, hádali se,

co a jak se dálo,

a že nejspíš na planetě

pacholeti stálo.

„Člověk míní, Pánbůh mění,

teď to Bělu mrzí,“

vece jeden; druhý na to:

„Trest přichází brzy;

nebyl rozum, žádosť byla,

k penězům ji táhlo,

pokutou teď páže smrti

na srdce jí sáhlo;

zpýchala!“ – „Eh, nechte řečí,“

třetí zas... V tu dobu

stály vozy; lid se tlačil

k maličkému hrobu.

Do hrobu když Tomka kladli,

padla matka želem –

dítky malou píseň pěly

s panem učitelem,

pěly jako skřivánkové

z jara, když se budí,

srdéčka se bázní třásla

v outlé jejich hrudi.

„Spi, bratříčku, dřímej

s usmívavým líčkem,

dítkem byl jsi, nyní

budeš andělíčkem.

Třeba ti zde ručka

uvadla a stydla,

v nebi budeš míti

zlatoperá křídla. –“

Máti vzkřikla; ulekli se,

semo tamo spěli,

dívky k tetkám, hoši přímo

k panu učiteli;

pan učitel kolem dětí

vije staré páže,

zpěv výkřikem přetrhnutý

domlouváním váže.

„Třeba lesk tvých očí

skanul rosou ranou,

na nebi ti znova

hvězdičky v nich vzplanou.

Nechať z ústek malých

zpěv k nám nezavane,

v nebi se z nich zase

růžné poupě stane.

Nač ti třeba statku,

nač ti třeba chaty,

budeš Pánubohu

zpívať: „Svatý, svatý!“

Rakvičku pan páter kropil,

svatá říkal slova,

Běla, Vojtěch bědovali,

páter kropil znova;

otec dítko v růvek skládal –

zadunělo temně,

první hrstku hlíny hodil:

„Buď ti lehká země!“

Matka druhou hrstku béře –

s pláčem nazpět vrhá:

„Ne, ne – nelze! na sto kusů

srdce mi se trhá;

nechci, by z mé ruky tolik

prsti ve hrob kleslo,

co by ptáče ve zobáčku

na hnízdo si neslo.

Ne, ne, já ti nepřitížím

ani zrnkem hlíny,

ani lístkem toho proutku

drobné rozmariny.

S Pánembohem, dítě! – dítě...“

u hlav růvku stená –

ještě kousek rakve zříti –

ach, juž zahalena. –

Když i doktor přiblíživ se

špetku hodil mlčky,

skláněly se za Tomíkem

malých dětí krčky,

na nich řada, vrhly věnce,

matku zašly stíny –

a juž v hrůbku více květů

nežli bylo hlíny.

Doříkáno, domodleno

zbožné slovo kněží,

Běla posud parůveček

objímá a něží;

Vojtěch podál tiskne hlavu

dlaní v tichém pláči,

lid jde domů – hle, teď kněžna

ještě k růvku kráčí.

Helénku jí chůva nese,

lokaj podál za ní

nese věnec se stuhami,

na nich vyšívání,

červené a bílé byly

se zlatými slovy,

poslední byl dárek Hély

bratru Tománkovi. –

K hlavě růvku položila

věnec kněžna paní,

„Da, da!“ při tom žvatlalo si

dítko bez ustání,

„da, da!“ Běla zvedla oči

v bohatém slz znoji,

hle, Helénka stále hledí

k hodné kojné svojí,

poznala ji. „Da, da!“ volá,

vztahuje k ní ruce...

duha vstala v oku Běly,

duha její muce,

bezvolně se pousmála,

zase hlavu shýbá

a tu malou ručku dítka

slzou skrápí, líbá.

Vzdychla z hloubí, vzdychla zase,

na Helénku zírá:

„Chcete těšiť, dítko, paní,

víte, jak jsem sirá;

Bůh vám zaplať! Bylo by mně

jinak těchou sporou;

leč mé srdce zavaleno

černých strastí horou;

na mé cestě samé ostí,

samé laty rudé,

bude mně tu potud pláče,

pokud mne tu bude;

hošíka jsem zanedbala,

Bůh mne trestal za to –

co si člověk hříchem koupí,

věčně věkův klato!

Hle, vy svoje dítko máte,

já ho nemám více! –“

a na čerstvou hlínu růvku

kladla svadlé líce.

„Nežalujte, milá Bělo,“

kněžna těšila ji,

„žádný neví, co mu žití

ve svém klínu tají;

utište se, život lidský

pln je různé vady,

žalosť chodí o berličkách

nejen zde, leč všady,

nevybírá, nesmlouvá se

na moři ni poli,

stýrá, kdo jí v cestu vkročí,

ať je kdo je koli,

vzmužte se přec; uschla jste mi

za kratičkou dobu,

jako třešně nejkrásnější

od vrabčího zobu;

Bůh tak chtěl, vždyť ještě jedno

dítko vlastním zvete,

Helénka je, navštivte ji,

kdykoli jen chcete,

potěšte se, přijďte, drahá,

v smutku k nám vždy spěšte,

náhradu než Pánbůh pošle,

s Helénkou se těšte.

Nebědujte, pověsť praví,

zle že dítko zkusí,

po smrti když slzy matky

všecky sbírať musí.

Sbírá-li váš Tomek všecek

žal, jenž vás tu děsí,

sotva chudák dnem a nocí

v práci odpočne si;

když si druhé dítky hrají

nebo chválí Boha,

v křemen vašich cest se ryje

outlá jeho noha.

Tak dí pověsť; nechte toho,

Pánbůh ví, co dělá,

přemozte se!“ – „Ach, jak mohu?“

Běla pověděla. –

„Přijďte častěj na návštěvu,

vám-li zasteskne se!“

Zatím Vojtěch k doktorovi

srdce svoje nese,

radí se sním o Barušce,

další prosí rady. –

Po průvodu. Němý, teskný

mír zavládnul všady...