BĚLA (XXI.)

Ach, co v roku zlíbilo se

nebeskému Otci:

Tomek v hrobě, Běla steskem

padla do nemoci.

Baruška jen pouhým stínem

v síni, v poli kutí,

úbytě má, doktor pravil,

že je na zhasnutí.

Zhasla také, sirotkem zas

jedna duše malá,

Běla sotva utišená

opět zaplakala.

Zplakal také Vojtěch s matkou

nad sestrou a dcerou,

po úmluvě dítko její

za vlastní si berou. –

„Nemá otce,“ děla Běla,

„nemá ani matky,

snad bychom ho nevyhnali

z vlastní nyní chatky,

matkou budu Vitoušovi,

však i Barča byla

Tomíkovi, vlastní život

pro nás nasadila;

mním-li na to, krutým vírem

lítosť srdcem víří,

bědna jsem i její smrtí,

tím se v Pánu smíří;

shledne na nás s nebes říše,

zmírní nával trudu,

dvojnásobnou Vitouškovi

nyní matkou budu.

Sprav to v městě!“ – „Spravím jistě,

v nový život plynem,

sestřencem byl Vítek posud,

nyní bude synem.“

Byl. Tak rázem Vojtěch s Bělou

uvolnili sobě,

prací buď, buď vzpomínáním

na Tomkově hrobě. –