BĚLA (XXII.)

Není vrchu na tom světě,

aby nebyl ztečen,

není bolu na tom světě,

aby nebyl zléčen,

čas je lékař nejzdatnější,

jisté léky nese,

však než dá, co strachu srdce

zkusí, neptejte se,

čeká, váhá, pojednou však

zhojí v pravé době,

také Bělu zvolna zhojil

na Tomkově hrobě;

zdobila si malý hrůbek

barvínkem a květem,

ovoce v nich ukrývala

pro pochoutku dětem;

břízku na hrob zasadila,

starý zvyk jak býval,

by tam ptáček sivoperý

odpočal a zpíval;

zpíval také. – Jasnilo se

ve Bělině oku:

leželť Tomek klidně stulen

k Baruščině boku;

polehčila svého žalu,

znova duší zmladla,

naděj v Tomka založenou

na Vitouše kladla.

Čas všem klidu přištědřoval,

vzmužili se záhy,

srdce míru dotoužila,

oči zbyly vláhy:

chodívalať Běla častěj

v zámek paní kněžny,

aby zřela, jak se činí

Helénky zjev něžný;

to jí žele uskrovnilo.

Kněžna přízně dbala.

„Helénky jste druhou matkou,

Bělo,“ – říkávala, –

„zdraví dítka pamětliva

bývala jste tuze,

jsem vám vděčna, přijďte, když vás

k městu vede chůze;

jestiť vaším z polovice

klenot mého hradu,

ostatně vám Bůh dá brzy

něco za náhradu,

snad už v jaře netušené

zavítá vám štěstí,

až jiřička v lomenici

křídlem zašelestí,

viďte, Bělo?“ – Běla vzdychla:

„No, vždyť máme Vítka,

náš je také, a jak pučí,

jako živá kytka;

toho-li Bůh aspoň nechá,

srdce nezasteskne“ –

a Bělino černé oko

nanovo se leskne.