BĚLA (XXIII.)

Ke žním parna udeřila,

žito žloutlo v kole,

Vojtěch s Bělou za neděle

obcházeli pole.

Těžké klasy vlnily se

lesknoucím se zlatem,

Kristus po nich kráčející

nížil je svým šatem. –

Hovořili, usedli si

zase u studánky,

stará plaňka chladila jim

kyprou snětí spánky.

Stichli, kroužilť skřivan s písní

nad zlatými klasy,

Běla ruče k nebi vznesla

černý hedbáv řasy;

zrudla v líci: v nebes výši

čáp se vznáší bílý,

srdce Běly zabušilo

zas a zas v tu chvíli;

pod srdcem cos ozvalo se,

tvář jí zplápolala –

sklonila se, v ucho muže

zpověď šepotala. –

Ten vznes’ hlavu, líbal Bělu

v čelo, stisknul k hrudi:

„Bůh nás slyšel, novým jarem

nový svět se budí...“