BĚLA (XXV.)

Doby přešly, přeletěly –

čas se mořem vlní –

šťasten, komu jedno přání

z tisíců se splní.

Splnilo se u Vojtěcha

manželům i dětem,

všechněm čtyřem zarůstalo

srdce lásky květem...

Čtyřem jen? což u babičky

nehnal odnož sukem,

na prahu když dveří klesli

šťastní vnučka s vnukem?

což, když hlavy požehnala

snoubencům ta žena,

nebyla jak v máji jabloň

květem obalena?

Byla! Ó, kéž celý život

tak všem štěstím září,

jako když si slibovali

věrnosť při oltáři,

jako tenkrát, když kol hrůbku

postáli, kde znova

pěničkou jim zdaru přála

duše Tománkova.