Běla.

Za rosy v zahradě Běla

S slavíkem radostně pěla;

Trhajíc do kytky za klobouk bez;

Já však se přikradl lehce

Po drnem zarostlé stezce,

Přes plůtek do kvítí z houští jsem vlez.

Dřív než můj vytrh šust z myšlének Bělinku,

Měla již na tváři srdečnou hubinku.

„Bože!“ tuť zvolala, „jak jsem se lekla,

Až se mi do tváří všecka krev stekla;

Jestli to spatřila z okna má matinka,

Co bych si počala, ubohá dívčinka?

Hubinky nesmím já od hochů bráti,

Proto zas zpátkem ji míním ti dáti.“