BĚLEHRAD.

Po táhlém chlumu bílé domky hbitě

otáčet zdají se své mladé hlavy

k starému hradu, jenž zří vzdorovitě

přes vody Dunaje a siné Sávy.

A chrámu věž jak prst se k bohu zvedá,

by lidu svému nedopustil škody –

že on svou krev už nikdy do jha nedá,

že spíš jí zrudnou zase ty dvě vody.