BĚLINĚ.

Když sem tebe Bělo ještě nepoznal,

Šťasným, šťasným věru sem byl! –

Rákos jezerní mi šeptával poklid;

Košatá stíny mi podestílala lípa,

A kolem mě vypínajecí se keří –

V zeleném lůně co boskou růži

Z jara vychovává, slova mi volávalo

Jemné, a rosu na čelo moje střásalo

Voňavou. – Ladné sny mi donášeli

Unavení větýrkové; ve snách sem viděl

Kterako bůžkové, střežitelkové malí,

Lítali nade mnou, a z lesní temnosti

Křídelkoma lehoučkýma začasto

Na mne zavívali jemnou hrůzu. –

Bělino – Bělinko!

Od té doby, co jsem tě viděl

Rákos víc mi nešepce jezerní

Poklid: – nic, jen lásku volává,

Ana rozohňuje ňádra; a keřivo

Růžové: „Bělo!“ jenom volá, a „Bělo!“ a „Bělo!“

A kdy se položím pod zeleným dubem: –

Více nade mnou, bůžkové! nepoletujete;

Ale ji, tu pěknou! ve snu vidívám,

Bělinu vidím jen, a má duše zalká. –

Když sem Tebe, děvo, ještě nepoznal,

Byl sem zpokojen s osudem svým;

Byl sem bohat, a pěken a vesel. –

Jedva sem uviděl tvoje oko modré, –

Rychle zhlížet sem se chodíval

Ku pramenům skal, a často volal sem:

„O bohové! – žeť pak jste mi nedali

Krásost líců, jako Běle hezké,

Bych se zalíbil jí, jakož ona se mi

Pod zeleným tu zalíbila javorem!“

Ach, já zpozdilec! –

Jak pakby prostá chudobička

Žádati mohla krásotu slunce,

Jež do nebeské lučiny si zasadil

Veliký bůh! – já hoch veleprostý!

A přece bych tak rád byl hezkým,

Bych se zalíbil jí, jakož ona se mi

Pod zeleným tu zalíbila javorem. –

Ach, snad – snad by mi bývalo lépe,

Kdyžbych tebe byl nikdy nepoznal: –

Teď ale hůř mi je, že jsem Tě viděl,

A uviděv Tě stratil!

O žeť pak jsi neklesla do náruče mé!

Krásnali dosti není ta šalaš moje,

Zeleným pokryta souci mechem?

Neníli dosti pěkná ta světnička moje?

Neníli měkoučké to mechové lůžko,

Růžovým hojně lupením posypáno?

Neníli dosti volné pro tě, moje bůžátko?

Aj, jak chutná je tato vodička

Ze skály rozevřené tekoucí!

A zde ti klasové vousinatí –

Jak se klonějí! – v zrnečkách těch malých

Zkrývá se potrava na zimu celou.

A to moje stádo! – četnéli není

Dosti, by nás oba živilo, i několik

Mláďátek stepilých, kdyby rostly?

Ale snad, bohové! snad je to veliké

Štěstí mé, že mě neměla ráda.

O, já bych byl stádo zapomněl

Hlídati, dívaje se na Bělu hezkou;

A zanedbávaje vás, kozy krotké!

Zpíval bych jen: „Bělo, děvo krásná!“

Ach snad, bohové! snad je to veliké

Štěstí moje, že mě neměla ráda.

Kdybychom pod košaté stromy sedli,

Snadby hladívala mou bradičku

Říďounce obrostlou, a snad i líce: –

Tuť bych často, matičko! zapomněl

Na tvoje upřímná slova lásky!

A kdyby klesla do náruče mé –

O, tuť bych na všecko zapomněl,

Co by „Běla“ nebylo, volaje s plesotem:

„Neznám nic, a nemám! – Bělu jen.“

A když bych ji co ženku políbil: –

Pak – – (ó, dobře že mě nemá ráda!) –

Snad bych i na vás, bohové! zapomínal.