BELLADONNA.

Nač kolem skráně mojí otáčí

tvá ruka lásky růži zkrvavělou?

nač zápal ten? – Mně slza dostačí,

já spokojím se s immortelou!

Má hlava jest již od polibků mdlá,

ten pohár klamů dávno dopit na dno;

a matný žár, jenž v hrudi mojí plá –

tvá slza uhasí jej snadno!

Já sebe neviním, ni čas, ni svět,

bůh ví, já bych se děsil nyní blaha!

ni výčitkou se nepohne můj ret,

můj duch i doufati se zdrahá.

Ó sama rci, nač máme milovat,

když v lásku ani sami nevěříme,

nač hledat asyl tam, kde bouř a chvat,

kde šťastným, kdo jen v hrobě dříme?

Nač ku životu lákat staré sny,

když cizí jsou nám smavé jejich reje?

nač v jeseni se vžíti do vesny,

nač plakat, když se život směje?

Ten nudný život prázdná hostina,

při které jenom hlad a žízeň, cítíš,

kde citů plamen, který zhasíná,

pro věčnost nikdy neroznítíš;

kde najdeš štít na konci zápasu,

když z ruky slabé vypadnul meč tobě;

kde květy, jež jsi chtěl mít do vlasů,

vyrostou v posměch na tvém hrobě.

Nač tedy kol mé skráně otáčí

tvá ruka lásky růži zkrvavělou?

nač zápal ten? – Mně slza dostačí –

já spokojím se s immortelou!