BĚLOKŘÍDLÉ LODI.

PODZIMKOVOU nocí slyším vítr douti

dálného jak moře utlumený kvil,

běda lodi, která musí bouří plouti,

u kormidla plavec nemá-li už sil.

Co to bouří duje, co to větrem kvílí,

z dalekého břehu pozdrav, nebo stesk?

od kormidla plavec do noci se chýlí,

v rozčeřené moře rudý plane blesk.

Od přístavu doma cesta již tak dlouhá,

navrátit se nelze nikdy, nikdy víc!

Kde je přístav klidu? – vidina to pouhá?

Ne! – tam už se jeví v žehu blyskavic.

Plavba už je krátká, tam o šeré skály

dnes, nejdéle zítra rozbije se loď. –

„Popluješ-li se mnou, proč bychom se báli?

moje pevná křídla čelí bouři; – pojď!“

Hlas-li to byl bouře, nebo z mořské pěny

umlklý tak dávno hlas to šeptá v noc?

neb to s bílou lodí anděl okřídlený

umdlenému plavci přišel na pomoc?

Pozdě, příliš pozdě! – loď se chýlí k zkáze

a kdo dobrý plavec zahyne už s ní; –

měli jsme se dříve potkat na své dráze,

bělokřídlá lodi, v úsvit když se dní.

S mnohou tíží spěla loď má v divné kraje,

jednou vítr dobra, jindy hnal ji hřích;

nepluje se s lodí takou v přístav ráje

ani na andělských sněžných perutích.

Mnoho mořských vraků jede mořskou plání,

dále od nich, dále! – byly souzeny!

neznají už „s bohem“, ani „na shledání“,

a Kdos ve přístavu píše: „Ztraceny!“