Bělostkvoucí rouškou sněhu...

Bělostkvoucí rouškou sněhu

hlavu kryje stráň,

ale slunce teplá zkázka

dýše v její skráň;

juž se budí. prociťuje,

hrouží nohy v tok,

kytku křovin připíná si

na ztepilý bok.

Jak se krášlí, jak se zdobí,

bujnou věnčí hruď! –

a ty, srdce, smutilo bys?

Pro Bůh, juž se vzbuď!

Koho jasem neprobudí

milá Vesny zvěsť,

toho zdrtí bez milosti

Moranina pěsť!