BĚLOUŠKOVÉ. (I.)

Po bílé silnici, jež od lesa se vine,

v lip krásné aleji, za léta vždy tak stinné,

teď, večer v podjarní a po červáncích k tomu,

v kočáře prastarém jel farář Člunský domů.

Dva dni jen v Praze byl, však má jí dosti zas,

té Prahy vířící, na dlouhých roků čas,

té tísně v ulicích, té vády, toho šumu,

kol sterých drnčení, jež ruší každou dumu,

i vzduchu těžkého i nových ulic spleti,

kde pole bývala, když do vzpomínek letí,

ba skoro ještě teď se hlava točí mu,

a aby rychleji jel, káže kočímu.

Ó, jak mu blýsknuly zas oči, vším už tupé,

když luhy venkova ze svého zdravil kupé,

cest přímky sbíhavé a rolí černé hrudy,

zkad vrány vylétly, střech vesských chumáč rudý

a bílý kostelík, zahrádky s úly včel!

A pak, jak léta již by byl jej neviděl,

kraj vítal milený, svůj koutek jihočeský,

ty táhlé výšiny s rybníků, stružek blesky,

neb letos záhy tak se hnuly všude ledy,

a tak, ač dosavad je neviděly hledy,

přec, jaro že jde blíž, už cítil les i luh,

a jeho perutí jak chvěl by se již vzduch.

Však touha po klidu již stála v jeho zraku,

když farář vystoupil z burácivého vlaku

a v archu usedl, jež přečkala již věky,

balíky u nohou, na polštář málo měkký.

Pan farář Člunský byl tak padesátník as,

jen málo prošedl však skrání jeho vlas,

tlusťoučký, kulatý, lalůšek pod svou bradou,

kdy jiným vrásky již se hustě na líc kladou,

tak dosud čiperný a svěží, pohyblivý,

lidského zdraví byl a klidu obraz živý.

Teď, co zhas’ červánek a jako němý taj

tu ležel kolemkol ten milý jemu kraj,

v myšlénkách předhonil už koní svých pár starý

a stanul v teploučké a vlídné síni fary,

kde panna Terinka již nyní dozajista

naslouchá před prahem a večeři mu chystá.

Jak čile přiběhne, a bez vší pochyby

jen pozdravení dá a ruku políbí,

jej začne zpovídat, kde byt měl, byl-li drahý,

zda nezapomněl nic, co přivézti měl z Prahy!

Ó, má to všecko, má, ba ještě víc, než chtěla,

zde šátek hedvábný na svátek do kostela

jí darem přivezl! ó, zří tu radost teď!

a nahlas vybízí: „Jeď, Jirko, čerstva jeď!“

A Jirka koně švih’, a rychlej’ tedy jeli;

tu tam již světýlka z chat plála ve kraj stmělý,

a v koní poklusu, že k domovu šli, hbitém,

to jiskrou modravou zahrálo pod kopytem,

zde, onde vyskočil a vstříc jim zaštěk’ pes

a šlehnut, zakňučel. A mžikem byl tu les,

a cestou za lesem, nechť tmy se hrnul nával,

již farář domácí svůj koutek rozeznával:

tu rybník zamžený a dlouhá třasoviska,

tam známý polní kříž, a již tu byla víska,

a koně rozběhli se teprv silou jarou,

až kočí vzkřikl: Prrr! Vůz před Člunskou stál farou.

Vše, jak to předvídal náš farář, přišlo teď.

Hned panna Terinka tu stála, v ohni pleť,

jak stála u plotny, a balíky již brala,

zda jemnostpán je zdráv, se starostlivě ptala,

zda všecko přivezl. Však farář unavený

již toužil po klidu v své čtyři bílé stěny.

Tam rychle odkládal svůj těžký z cesty šat

a potom oddych’ si, jak v lenošku svou pad’:

„Jo, panno Terinko, to trýzeň není malá,

vy byste Prahu teď už ani nepoznala,

ty domy nesčetné, ten hřmot a šumot davů –

to člověk našinec jak ztrácel by tam hlavu!“

– No, sama ráda bych, tak jednou časně z rána,

když svolí jemnostpán, snad na sv. Jana,

však jemnostpán má hlad. – Tak dlouho, Bože, jet!

A s mísou kouřící už byla tady hned.

Při soustu výtečném a dobrém doušku vína

se cesty trampota tak rychle zapomíná,

a tak i pozvolna na farářových retech

se úsměv zahoupal jak motýl v rudých květech.

„A co se sběhlo zde?“ se tázal s úsměvem.

– Zde, jemnostpane, zde? Ach, co pak na ves sem

zabloudí nového! A přec! – A v úsměv stápí

se panna Terinka. „Nu, co pak?“ – Máme čápy! –

„Jak čápy?“ – Inu tak! Že jemnostpán jel tmou,

je nemoh’ viděti – na naší střeše jsou! –

„Co, tady na střeše?“ – Nu vidím, od počátku

že musím vyprávět. U sousedního statku

jak včera stála jsem, tu najednou zřím tedy,

jak fary na střechu se spustil k nám čáp šedý

a klape zobákem a chodí kol a kol,

jak sám by říkal si: Zde zvol si hnízdo, zvol!

Tu za mnou skřípne to, a otevrou se vrátka,

a v nich se objeví mi panímáma Krátká!

Nu, panno Terinko, slyšíte? čáp nás volá!

teď pomoc’ musíme – jsou u nás stará kola –

hej, Janku, pojď pak sem, na farské střechy výš

to staré kolo tam pro čápy připevníš!

Nu, Honzík tedy šel a vylez’ po žebříku,

a kolo na střeše jsme měli jako v mžiku.

Sic čáp hned odletěl, však trvalo jen chvíli,

již byl tu s čápicí, a oba dva se chýlí

vám moudře ke kolu, je pilně zkoumají,

hned se stran, uprostřed, pak zase po kraji,

však potom radostí nad krásným, pevným bydlem

vám počnou vesele svým těžkým třepat křídlem

a klepat zobáky a zrovna celé škály,

že jsme se upřímně tím všichni rozesmáli.

A tak je máme zde – „Nu, to jsou pěkné věci!“

teď farář vyhrknul: „No považte jen přeci,

zde – čápi – na faře, co napadlo vás jen –

to člověk nemůže být z domu jeden den!“

– A co pak na tom je? – „Tak! pěkné mi to mravy!“

A farář rozčilen se do staré bil hlavy.

„Což se již, osobo, vám všecko v hlavě motá?

Vždyť neslušná to věc, a pak ta nečistota,

kde všecko svítit má od základu až v střechu.

Nu, čápi musí pryč – to takhle! pro neplechu...“

– Snad nechce jemnostpán? – „Jak pravím, na tom dost!“

– Ne, Bože, pro tohle že jemnostpán má zlost!

Vždyť čáp kde na hnízdo si snáší suché klestí,

tam za ním dostaví se záhy velké štěstí,

a hnízdo zkazit mu, ne, ne, to neudělá

náš dobrý jemnostpán, že říc’ to jsem tak smělá.

My doma v chalupě je měli rok co rok,

náš táta vždycky rád měl vážný jejich krok,

a sotva sluníčko že z jara zemi skrápí,

už říkal den co den: Tak, kdy pak přijdou čápi?

A štěstí měli jsme i v chalupě i v lánu,

pak jednou nepřišli – a táta náš byl v Pánu.

Tak, jak jsem viděla, že čáp si u nás sed’,

se celá zachvěju a myslím sobě hned:

To není jenom tak, ten přinesl k nám šotka,

a radost veliká teď jemnostpána potká,

snad bude děkanem, snad k faře přijde lepší,

nu, srdce radostí mi zrovna v těle křepčí,

a takhle jemnostpán – – – „Eh!“ utrhl se kněz,

„co všecko pletete, vy ženská hloupá, dnes!

Zde čápů netrpím, a musí odtud honem,

jak moh’ bych omluvit ten pelech před patronem?“

– Tak k vůli čistotě! – zas hrkla bodrá žena,

tím tuhým odporem už všecka rozezlena –

nu vida, myslím si, že nečistoty více

tu střepy dělají a staré popelnice,

a nechť se jemnostpán již proto na mě durdí,

to čáp je boží tvor, a to je haraburdí

a k tomu pohanské – tak nevím, co je líp – –

Ó, panno Terinko, to jedovatý šíp

byl, jímž jste ranila teď prsa farářova!

Zprv zrak jen vytřeštil a nevydobyl slova,

neb starožitníkem byl celou duší svojí –

hle, tamto uren řad, zde šípy, mlaty stojí

a šperky, podkovy a starý, divný džbán.

Však dech zas popadnuv, zabouřil, rozhněván:

„Pryč, pravím, odtud pryč, až do duše se styďte –

mně tohle vyčítat! pryč! odtud se mi kliďte!“

Tu panna Terinka, již vidouc nebezpečí,

se dala do štkání a kvílí v bolné křeči:

– No, tak já tedy jdu, za práci mnoha let

když musí jemnostpán mě nyní vyhánět,

mě starou osobu, jež slouží ze dne k noci,

jak dcera vlastnímu by nesloužila otci,

můj Bože, Božínku, ach, já nebohé robě,

to za vše pěknou mzdu jsem vysloužila sobě! –

A ještě z chodby zněl dál pláčem její žal.

Pan farář z hluboka a těžce oddýchal,

a dlouho duněly pak jizbou jeho kroky,

co dávno padla ves již spánek ve hluboký.