BĚLOUŠKOVÉ. (II.)

Když ráno druhý den se farář vzbudil ze snův,

už zas se usmíval. Však do vzpomínky klesnuv,

co v jeho světnici se včera večer dělo,

již v chmurných myšlénkách své bílé svraštil čelo

a těžce povzdychl. Pak ustrojil se hned,

a ranní modlitbou co chvěl se jeho ret,

v zahrádku pospíchal. Ta, třeba jenom malá,

jej vždy tak těšila, a ruka jeho dbala

vždy pilně záhonů. Však první pohled dnešní

ni hruši neplatil, již rád měl, ani třešni,

jež kvetla každý rok jak jeden bílý mrak,

dnes fary na střechu zamířil jeho zrak

a utkvěl předlouho. Ó, zřel je, čápy kleté!

To jistě čápice. Na starém kole plete

si hnízdo veliké. A nyní čáp sem padá,

sněť dlouhou přináší, jak v zobáku by hada

to nesl černého, jenž kroutí se a točí.

V tom čáp se rozhlédl, a chytré jeho oči

již shlédly faráře, a dvojích zraků pár

se díval na sebe, jak věčný měl by svár

už počít, farář tu, tam čáp v své výši srázné

a syčel hrozivě: „Nu, nu, ty starý blázne!“

dobrácky farář děl a pousmál se tiše.

Snad čáp byl zahlédl ten úsměv se své výše,

zas klidně odletěl, a farář odtrhnouti

ni oka nemohl, jak rákosí a proutí

tam splétá čápice a svazuje a rovná,

jak do večera již ta domácnost jich skrovná

by měla zastkvít se. Již ke mši volal zvon,

když farář pospíchal přes stezku, přes záhon

v svou faru, ještě v čas by došel do kostela.

Tu panna Terinka vstříc vyšla mu, kol čela

jí šátek bělal se, jej dobrým jitrem zdraví,

a farář děkuje svým vlídným kyvem hlavy

a chvátá v kostelík. A potom po mši svaté,

když nese snídani mu Marta jeho, klaté

ty čápy na mysli, a čekajíc, že zas

je vyhnat rozkáže, on mlčí, hladí vlas

a kašle rozpačit, a ona mlčí taky,

kams’ stranou zírajíc, by nemusily zraky

jich ani setkat se. Leč farář po snídani

jak jindy nezased’ si za stůl k oknu k psaní,

by spis svůj dokončil „Po stopách Keltických“.

Dnes šálek vyprázdniv, se z lenošky své zdvih’

a šel zas do sadu se dívat – na ruch čapí.

Hle, hnízdo roste tam, a dílo k cíli kvapí,

hned čáp se snáší sem, hned zase v dálku letí,

by nový přines’ drn a rákosí a sněti,

a farář, v biblický jak změnil by se sloup,

v ten chytrých ptáků um se stápí hloub a hloub.

A přišel večer pak, a pohasl den druhý,

o čápy na faře co sveden byl boj tuhý,

a farář doposud o čápech ani slova.

Jen panna Terinka je smutná jako vdova,

neb mluvit bojí se. Však přešel třetí den,

a mír se navrátil již zas do farských stěn.

Přes chvíli farář jde na čapí hledět práci

a přišed, povídá: „Ne, tihle chytří ptáci,

jak stavět umějí!“ – Ó, to jsou nezbedníci! –

se panna Terinka zasmála, štěstí v líci,

neb, že je vyhráno, už teď se domyslela.

A farář přináší pak šátek do kostela,

jejž dosud nedal jí, a ona skočí vpřed,

by k ruce žilnaté mu přitiskla svůj ret,

a v slzách děkuje, že vskutku ani neví,

čím zasloužila si – – – A hlasné její zpěvy

zas farou hlaholí, a zaznívá smích jarý.

Tak čápi zůstali na střeše Člunské fary.