BĚLOUŠKOVÉ. (III.)

Už dávno jara hlas se neozval tak záhy

jak tenkrát. Slunný jas a teplé, vonné vláhy

se rychle honily, a kdy vše jindy spává,

již stromy rašily, a čerstvá všude tráva,

kde haluz, na ní pták, kde jaký pramen, tek’,

a v sadech vonělo to vůní fialek.

Teď farář celý den byl skoro na zahrádce

a štěpil, rouboval, měl plné ruce práce,

že měkkých na tvářích se blýskal mu sled potu.

Však časem pustil rýč a v sladkou ptačí notu

se zabral jako v snách, jak zvoní to a hvízdá.

Pak okem přeletět i do čapího hnízda,

kde jedné na noze čáp bílý klidně stál

a píseň veselou si na svůj zoban hrál.

Tu musil usmáti se farář Člunský vždycky,

tak k smíchu dráždil jej i klid ten olympický

i klepot rozmarný. „Ty, ty!“ děl, čápu hroze.

V klepání ustal čáp, leč na své jedné noze

dál stál a ponořiv se v dumy, nížil hlavu.

Snad o tom dumal teď, proč farář po únavu

tu v sadě pracuje, proč kolem tolik změn,

proč farářův tam spis, už všecek poprášen,

se válí nedopsán, při písni pěnic zvučné

však možná také snil, zda žáby budou tučné.

Když panna Terinka teď, při své stojíc plotně,

si někdy vzpomněla, jak rozhněval se notně

pro čápy jemnostpán, vždy úsměv rty jí škub’.

No zprvu – služce tak vždy řekla – jako dub

vám byl náš jemnostpán a očima vám blýská,

že čápi musí pryč. A není dobrotiska

přec v světě většího, jak každý ve vsi ví to.

Však, myslím, druhý den už bylo mu jich líto,

a dnes už pro čápy vám nechal i těch střepů,

a s knih vám samý prach vždy ráno sotva sklepu,

nic nečte, nepíše, jen trochu řídí sad,

a to jen k čápům víc že může přihlédat.

Když venku tuhne zas, a povídám, že mrazí,

hned on: Ach, chudáci, ti čápi moji drazí!

A sotva venku vám jen zcela málo krápe,

už běží, povídá: Nu, vidíš, zmokneš, čápe!

Až někdy usmáti se musím tomu sama,

jak s nimi rozmlouvá, tak jako s dětičkama.

A nebylo to lží, co hospodyně děla;

náš farář spřátelil se s čápy svými zcela,

je při všem sledoval, byl s nimi skoro živ,

jak ráno vylétnou, se díval, a jak z niv

se zase vracejí a odletují znova.

Měl pro ně schystána vždy sterá sladká slova:

„Nu, pojď, můj běloušku – tak s bohem, filosofe! –

to, co pak, paničko, již zas tě starý klofe?“

A chtěje omluvit, že za čápy se fantí,

vždy hospodyni děl: „Jo, to jsou mudrlanti,

těm třeba rozumět!“ Však v odpolední čas

se bral vždy do polí a snil, jak zlatý klas

tu záhy zvedne se, a každý kvítek vítal,

jejž spatřil poprvé. Kdys sotva dech že chytal,

se vrátil do fary. „Ó, v jaké žijem době,

jen, panno Terinko, to pomyslete sobě,

ten lotřík Jakoubek, duch zlý vjel do něho,

si zase přioral kus pole farského.

Já tedy k němu jdu a povím, co mě trápí,

a on, bych raději se staral o své čápy!“

– Můj Bože, Božínku, ne, tahle lidská zloba –

teď jekla Terinka – nu, znám Jakoubky oba,

to, jemnostpane, se jim zcela podobá,

a nic tu nespraví, než řádná žaloba! –

„Tu také podáme,“ zabouřil farář směle,

jak ortel psal by již pro svého nepřítele,

a mžikem za stůl sed’ a brejle svoje cídil,

dvakráte šňupl si, než ku psaní vše zřídil,

však potom – hodin stroj už několikrát hrk’,

a dosud nad listem farářův lítal brk – – –

Ach, panno Terinko, ne štěstí přišlo s čápy,

jak vy jste myslila! Jen starost vetkla drápy

faráři do srdce, a sotva boží sluha

že jednu odehnal, již křídlem šumí druhá.

To slunečný byl den, a poledne již skorem,

když farář na sadě zas pilným stihal zorem,

co čápi dělají. Teď právě v zobáku

si žábu přines’ čáp, a „Ty, ty kruťáku,“

mu farář zahrozil, v tom, tváře majíc bledé,

přilétla Terinka a „Pan vikář k nám jede,

už zde je!“ vyjekla a odskočila rázem.

Proč lek’ se, nevěděl sám farář, pustil na zem

svůj rýč, jejž v ruce měl, a v poprášeném šatu

vikáři spěchal vstříc a omlouval se v chvatu,

že právě v sadu byl, co Terinka se shýbá

a všecka zděšena, vikáři ruku líbá.

„Nu, co pak, do práce to skvostný máte háv!“

se vikář usmíval, „a jenom, že jste zdráv,

bratříčku, hlavní věc. A panna Terezka

je také svěží tak jak rosa nebeská,

však dneska horšiti se na mě nesmí v duchu,

sic vím, že dvanáctá jen hodina je duchů,

leč vikář Podhorský, ten nikdy nepostraší,

neb on jí stejně rád i bažanta i kaši.“

Se smíchem, v rozmaru do farské vešli síně,

a na stůl prostírat již chvátá hospodyně,

co farář vikáři své ukazuje urny.

Však jenom strojeně se usmívá, mrak chmurný

mu leží na čele, a plaše kmitá zrak.

Tak náhle přijede! to není jenom tak! –

si v duchu povídá – to něco vězí za tím,

však co jen, Bože, co? už napřed ledovatím!

Leč vikář stále jen měl nových vtipů příval,

vše s chutí jed’ i pil a jen se pousmíval,

než pannu Terinku, jak vejde do dveří,

vždy ostře, zkoumavě svým zrakem přeměří.

A po obědě pak při sýru, černé kávě

dí vikář, Terinka když vyšla z jizby právě:

„Už chudák stará je a sotva pro vše stačí,

snad přece, bratříčku, má pomocnici mladší?“

– Ach ne – tu farář děl – my služku máme starou,

ta, myslím, slouží zde, co fara naše farou,

a panna Terinka – – – „Tak“ – vikář v řeč mu vpad’ –

„tu panna Terinka svou příbuznou má snad!“

– Ne, nemá nikoho! – „No, bratříčku, já nechci

vás nutit k doznání, jsme všichni lidé křehcí –“

V tom farář vyskočil, jak žahadlem tknut vosím,

a oči vyvalil. – Co znamená to, prosím,

ty divné otázky – – – „Já nevím, co je pravda,

ku mnohým stížnostem klep hloupý podnět zavdá,

a proto přijel jsem.“ A vikář v kapsu hráb’.

„Zde spis, jste obviněn, že na faru prý čáp

přilétl pojednou!“ – No, v tom přec není hříchu!

teď farář vybuchl do bouřlivého smíchu,

– ach, to se povedlo! ta duše bohaprázdná!

jež z pana vikáře si udělala blázna,

vždyť máme čapy zde, na farské naší střeše –

„Tak?“ vikář zakašlal, své dotýkal se pleše

a síní rozhlížel se, všecek rozpačit.

Však farář, okem svým jen na stížnost že kmit’,

už volal rozhorlen: – To Jakoubkova ruka,

on hradí vodu nám, jež na farská jde luka,

on nikdy nezmešká, kdy odpor může klást,

tu posléz přioral si zas pár farských brázd

a ještě udává! – „Nu, neujde nám lehce,

však hnízdo čápí též se líbit mi tu nechce,

bratříčku, považte...“ – Ó, bez vší pochyby

se první na pohled vám hnízdo zalíbí! –

se farář hlučně smál. A po čapce již sáhl

a pana vikáře hned ve farský sad táhl.

Ač trochu rozezlen, že v léčku pad’ a dusil

v svých prsou vikář zlost, přec usmáti se musil

i on, když bílý čáp tu v obvyklé své pose

naň zlostně zasyčel a na jedné pak noze

dál dumal vznešeně jak nejbohatší opat

a náhle vzpomenuv si, cosi z hnízda popad’

a mžikem spolknuv to, na zobák zaklepal.

– Ó, ten má filipa! – se farář chválit jal.

A vikář, s úsměvem už stále k hnízdu patře,

děl: „Máte veselou to podívanou, bratře,

však čas je, musím jet.“ – Tak záhy? To je škoda!

snad panna Terinka nám ještě číšku podá! –

„Až jindy, bratříčku!“ A rychle zapřahali,

a v chvilce bílý prach se za kočárem valí.

Pan farář s Terinkou na farském prahu stojí,

a kočár stíhají až k lesu oči dvojí.

Co vikář přinesl, vykládá farář prudce,

a panna Terinka jen spráská suché ruce,

co chvíli volajíc: „Ó, tahle lidská zloba,

už, jemnostpane, tak – já znám Jakoubky oba!“