BĚLOUŠKOVÉ. (IV.)

Máj s písní zavítal, a stromy počly kvésti.

V tu dobu čápice – ó, Bože, toho štěstí,

jež farář pocítil! – už na vajíčkách dlela.

Teď, jak jen ráno vstal a než šel do kostela,

u hnízda dlouho stál, a on, jenž nikdy sám,

co žena, nepoznal, byl dojat k hlubinám

tou péčí čápovou, již co den nyní vídal,

jak snášel potravu, jak hnízdo pilně hlídal,

jak rudý na zoban se snažil klepat sladce,

by radost udělal svých příštích dětí matce.

Tu farář s úsměvem jen kýval starou hlavou

a skoro po špičkách jen čerstvou chodil travou,

i panna Terinka, by čápů nebyl byt

otřásán, zlehounka vždy musí uzavřít.

Leč krůpěj hořká zas do plesu stekla číše.

To přišel záhy list, a vikář starý píše,

že nerad pomluvy neb klepů zlých se chytá,

však čápi na faře že věc je šlakovitá,

že řeči klevetné se šíří vždycky lehce,

sic nutit bratříčka že jako přítel nechce,

než přec, by uvážil... A přišel druhý list,

jak byl by do fary sám vniknul ancikrist,

to od patrona zas, že farář čápy hostí,

že fara beztoho je porouchaná dosti,

že hnízdo mohlo by i ublížiti krovu,

že – – – Farář dočetl a nemoh’ přijít k slovu,

jen jizbou přebíhal, až známky hněvu známé

si všimla Terinka. „Co je? Nu, vyhnat máme –

je, panno Terinko!“ – Co? čápy? To snad ne! –

„Ba ano, vyhnati je máme, čápy mé!“

– Ach, Bože, Božínku, se lekla žena zbožná –

to jemnostpane ne, to přece není možná,

já, jak jen hloupá jsem, bych opřela se tomu;

zkad čápy vyženou, ó, běda tomu domu!

Náš táta vyprávěl, jak vyhnali je kdes,

a čáp chyt’ oharek a málem celou ves

by pak byl vypálil, a jinde zase sídla

když přát jim nechtěli, tu čáp prý roztáh’ křídla

a do komína dmých’, až vyšleh’ z peci plamen,

a dítě popálil, jež stálo blízko kamen. –

Pan farář zapadal ve vážné, tiché dumy,

co činit nevěda a čí se chytit rad,

ba samou starostí div v nemoc neupad’,

jak vrchnost na jedné a čáp na straně druhé

se v duši utkali mu v dlouhé seči tuhé.

Pod hnízdem stoje teď, tak smutně k čápům hleděl

a děl: „Tak na faru jste přišli na pár neděl,

vy bělouškové mí, a nenašli jste asyl!

Teď abych vyhnal vás i hnízdo vaše zkazil,

tak, tak, mí mudráci – tam někde na Nile,

tam lépe hnízdíte na palmě ztepilé,

i v staré Indii, kde noci plné svitu,

i tam snad zavilý má pohan víc k vám citu!“

Tak za dnem vlek’ se den. Ó, měl je příliš rád,

své čápy! Něco však se – cítil – musí stát!

A tu zas odvaha se vrátila mu do žil,

sed’ náhle jedenkrát a psaní dlouhé složil,

vše vypsal patronu, jak z počátku to bylo,

jak hnízdo na faře též nebylo mu milo,

že slitoval se však, a párek čápů dnes

po práci jediný že jeho vzruch a ples.

„Již prosím, odpusťte to, pane hrabě, starci,

má prosba dětinská a odvážná je arci,

však vy tak laskav jste, ó, nechte mi je, prosím,

mé čápy, běloušky, již sní tu nad rákosím,

a když už dětinstvím se stáří hlásí u mne,

tu radost přejte mi, a čápům hnízdo umné

bych zkazil, nechtějte! Jen zřít kdybyste moh’,

jak milí, moudří jsou, co vtipu mají, vloh!

A nyní vyhnat je, kdy čekáme den každý

už mladá čapiska, mně bylo by, jak vraždy

bych měl se dopustit! Už pro ten žití div,

ach, račte starci být i čápům milostiv!“

Když panně Terince to psaní farář četl,

hlas třásl se mu tak, poznámku sem tam vpletl,

a ona v slzách zrak: „Cit neměli by v těle,

jak krásně jemnostpán to vypsal tady celé!“

Ó, bylo radosti to pak na Člunské faře,

jak zlatý byl by květ jim vykvet’ v tomto jaře,

když přišla odpověď, faráři k útěše,

že tedy zůstati již smějí na střeše

tam čápi na ten rok, ne víc však na rok příští.

Že vyhrál, faráři se oko dobré blýští,

a zvěst tu nemešká i čápům zvěstovati:

„Tak zůstanete zde, mí bělouškové zlatí!“

Leč zatím celou vsí již čísi vtip se trousil,

a nejvíc Jakoubek na čápech jazyk brousil,

neb proces vzteklou krev mu hrnul do tváří

a musil odvděčit se za něj faráři.

Ten mlčky všecko nes’, leč teď, kdy rozhodnuto

již bylo, vyplenit se chystal setbu tuto.

Hned příští neděli vykládal s kazatelny

o ptácích nebeských, jež stvořil Bůh, by dělný

lid písní okříval, by lásce učil lidi

k těm, kteří nesejou, ni nežnou, ale klidí.

O čápech hovořil, jak rozumný pták ten

svatého Františka byl druhem a jak ctěn

je v zemích dalekých, jak užitečný poli

a hostem chráněným, kde hnízdo své si zvolí.

Ó, mluvil ohnivě a s vroucností vždy větší,

že kostel neslyšel snad ještě také řeči.

Dnes pevně domů šel a jednu zář měl líc.

Však panna Terinka už pospíchá mu vstříc,

hned rukou kyne mu, hned na ústa prst klade:

„Sem, jemnostpane, sem – už čápi mají mladé!“