BĚLOUŠKOVÉ. (V.)

Byl červen lahodný, sad stál již celý v květu,

a mladá čapiska se měla rychle k světu,

ba rostla, sílila před farářovým zrakem,

jenž dojat často snil teď žití nad zázrakem,

když viděl, na vrchol jak střechy jeho strmý

se snáší bílý čáp a mladým nese krmi.

I slzy krůpějka mu někdy v oči vklouzla,

té tiché radosti, té lásky, toho kouzla

on nikdy nepoznal. A potom v málo dnech

i křídla rostla jim, jak měla by už spěch

vylétnout z hnízda ven tam k rybníku a v močál,

též klepat zobákem je starý učit počal,

a záhy klepání se neslo v Člunské chaty

jak zvuky klepaček, když přijde týden svatý.

Faráři prchal čas, že rychlej’ nemoh’ pílet...

již mladí odbyli si první z hnízda výlet,

když farář jedenkrát, jak v novinách svých čet’,

se vzrušil velice a jásal, v záři hled:

„Ach, panno Terinko, toť nález znamenitý,

zde v Čechách nalezen zas šperk byl z bronzu litý,

památka keltická, i koruna, skvost pravý,

toť vzácnost nesmírná – to nade vše mě baví –

nu, musím, musím již se zase v práci dát,

ten spis svůj, víte-li, bych skončil nyní rád!“

A farář nedočkav a v novém touhy vzmachu

již sáhl po spisu a sfouknuv trochu prachu,

v něm jal se probírat. Tou dobou Terinka

se z jizby vykradla, neb spánku hodinka

jí byla nade vše a zvláště nad ty střepy,

i bronzů keltických nad nález velkolepý.

Však sotva složila svou hlavu na klín prázdně,

hlas blízký zaslechla a vyskočila rázně.

To volal jemnostpán a nějak podrážděný,

až stáhlo úzkostí se srdce bodré ženy.

A létla. Na prahu pan farář čekal již

a listy nějaké v své ruce zvedal výš,

a hněv a zármutek se chvěl mu každým rysem.

„Tak, panno Terinko, se probírám tím spisem,

a listy scházejí mi dva tu zrovna v středu!“

– Můj Bože, Božínku! – hned ona, bázeň v hledu.

„Nu, kam se poděly, se ptám teď – farář přísně –

vy vědět musíte!“ A ona, plna tísně:

– Ach, jemnostpane, ne, jak vědět mohla bych,

vždyť ani nedotknu se papírů a knih,

jen že tak po ránu s nich trochu prachu setru,

snad někam zapadly při zavanutí větru – – –

„Ne, vše jsem prohledal, to pořádek mi čistý

je nyní na faře, z mé práce celé listy...“

– Můj Bože, Božínku! – zas ona s jekem novým.

„Vy tedy nevíte?“ děl farář. „Nuže povím

vám o těch listech sám!“ A hněvem rty jen hryz’.

„Vám dávno protivný byl učený můj spis,

vy vždy jste broukala na urny mé a střepy,

nic, ani slova teď, já nebyl hluch ni slepý,

a tak jste v zlobě své, jen přiznejte se přece,

mé listy, práci mou do žhoucí vrhla pece!“

– Ó, Pane na nebi! – se hospodyně lekla –

což myslí jemnostpán, že zlá jsem nebo vzteklá? –

„Ba jenom ze zloby...“ – Když, jemnostpane, tak –

se panna Terinka ozývá, v slzách zrak –

pak zůstat na faře tu den nemohu více!

„Jen jděte, jděte jen...“ – Zde na faře jak v klícce

jsem měla pořádek, však bude asi větší,

až budou ostříhat jej jiné ruce něčí! –

Hle, jaké žahadlo ta lidská měla včela!

S tou řečí bolestnou a trpkou odcházela

a s pláčem v kuchyni své oznámila služce,

že zítra odjede – a na vždy. V tiché stružce

vesského života se zapěnila voda.

To „Z fary Terinka prý odjede“ se vbodá

jak rána všechněm v sluch, a všude hovor živý,

ten kněze lituje, ten vyptává se, diví,

a onen dokládá: Však ona říc’ si dá!

Však starý Jakoubek, škleb v líci, povídá:

„Nu vida, lidičky, tak bývá to, tak bývá,

samého od jara kde na střeše čáp zpívá!“

A zatím Terinka, co ve vsi ruch a váda,

již snáší věci své, je svazuje a skládá,

ač stále bohatší se slzy v zrak jí hrnou,

když nyní pomýšlí na budoucnost svou trnnou.

Kam kroky obrátí? Nu, nejdřív do Prahy

k své sestře zanese svůj osud neblahý,

leč pak, jak bude dál? Kde novou najde službu?

„Ach, panno Terinko!“ svou vřelou jevíc tužbu,

jí služka domlouvá, „jen proste jemnostpána,

vždyť on je dobráček a byla by to rána,

ó, Bože, co si tu jen počnem – zrovna k pouti!“

Však panna Terinka jen vážně hlavou kroutí,

ač sama posavad, že vše se zvrátí, čeká,

že farář řekne jí. Ten, duše dobrá, měkká,

že takhle skončí vše, se ve snu nenadál.

Sám nyní přemýšlel, jak bude s farou dál,

až ona odjede, ten živý fary skřítek,

v svém srdci pocítil už ostré hrany výtek –

leč ona první přec roztrhla smlouvu v kusy,

a má-li dobře být – to ona přijít musí!

Tak oba čekali a marně. Druhý den

již Jirka odnášel balíky na vůz ven,

i kufr důkladný, pak velký ranec peřin,

a panna Terinka již sama za pár vteřin

tu byla – stírajíc si slzy horké z očí,

se ještě loučila. A do koní prásk’ kočí,

a ti se rozběhli... Pan farář oknem zřel,

jak povoz uhání, jak mizí na dostřel

a jak pak zanikl za lesa hradbou tmavou.

Ó, vzdych’ si z hluboka a smutně kýval hlavou.

Pak zašel do sadu, jenž jitřní vůni dýše,

a slzy z očí se mu vyvalily tiše,

když čápům povídal, tak dojat vzpomínkami:

„Tak, čápi, vidíte, už jsme tu tedy sami!“