BĚLOUŠKOVÉ. (VI.)

Se starým Šplíchálkem, jenž řídicím byl školy

a jako muzikant měl slávu po okolí,

náš farář jedenkrát – už lípy staré kvetly –

na návsi zastavil se v teplý den a světlý.

„Tak jak pak chystáme se na pouť? – přijdou hosti!“

– Ó, prosím, tužím se už, tužím, velebnosti,

dnes zkoušku měli jsme, vše lehce jde jak proud,

pan patron moh’ by sám si přijít poslechnout!

To „Bože, sílo má!“, to sbor je krásný velmi,

a jak když namastí, tak pěkně dneska šel mi,

pak píseň „Vůle Tvá!“... A kantor pohyblivý,

sám dojat řečí svou, již líčil všecky divy,

jež k pouti přichystal, že sotva chytal dech.

Však farář neslyšel. V svých vlastních starostech

se ztratil tíživých. Jak bylo jinak loni!

To na pouť těšil se, to dlouho bylo do ní,

a všecko na faře již spělo živým ruchem,

že mohl poznat ji i chřípěmi i sluchem;

jak myška Terinka již sem tam pobíhala,

co chvíli bědujíc, že nebude pouť kalá,

však potom, po hrubé když sedli k tabuli,

ach, jaké pochoutky jim vábně kynuly,

že děkan každý rok vždy na jednu hrál strunu,

že mnoho poutí zná, leč nejlepší že v Člunu.

A letos! Terinka prý komus psala z Vídně,

a starou se služkou on živoří tu bídně,

jak teprv o pouti! to teprv bude čisté!

V tom kantor škubne jím. „Ó, velebnosti, vizte!“

V tu chvíli, s kantorem jak farář pohnul hlavou,

se nebe pokrylo jak clonou třepetavou,

a ta se vlnila svým cípem jedním k předu.

„To čápi!“ vykřikl náš farář, bázeň v hledu.

– Ba, čápi, čápi to, už na cestu se strojí! –

Však farář letěl již a v tísni, nepokoji

ubíhal do fary a jedním skokem v sad.

Ó, ještě přišel v čas: na hnízdě čápů řad

se loučil s domovem a faráře jak zhlídli,

zobáky klepali a zamávali křídly,

pak náhle vznesli se a odletěli s fary...

„Tak odešli i ti!“ si šeptal farář starý

a klesnuv na lávku, kde starý štěp se klene,

své oči upíral na hnízdo opuštěné

a v duchu provázel své čápy v modrý vzduch,

do výše oblačné přes proud i lán i luh,

přes šírých lesů stín, přes bílé horské hlavy

a slyšel křídel šum tak těžký, vítr lkavý,

jak sám by letěl již, do větru prsa boře,

a viděl nesmírné, ach, přenesmírné moře.

Pak náhle v skutečnost se vracel, střásal sen

a jako hnízdo to se cítil opuštěn...

Když ráno druhý den si Jirka stavil k střeše

už žebřík, rozmetat že hnízdo smí, se těše,

tu farář přistoupil a s úsměvem naň kýv’:

„Nech, musím hnízdo si prohlédnout ještě dřív.“

A již byl nahoře, ač trpěl na závrati,

a patřil do hnízda. „Tak, bělouškové zlatí,

to byl váš příbytek!“ nachýlen k hnízdu, šepce,

„jak moudře spleten je a jak je vystlán hebce!“

V tom cosi zabělat se viděl v hnízda věnci,

blíž přihlédnul a vzkřik’: „Ó, ejhle, zatrolenci,

vy čápi lotrovští! – Tak na mé práce kusu – –

no, počkej, chásko zlá!“ A plné špíny, trusu

již táhl z hnízda ven – své listy ztracené.

„Ó, chudák Terinka! ó, kdo pak vzpomene,

že ti by...“ bědoval a rychle slézal dolů.

A mžikem do fary a ku psacímu stolu

a dlouhý skládal list, do svého vnořen křesla,

pak kázal, služka hned by list do města nesla.

Pár přeletělo dní. List došel. Farář prudce

jej roztrh’, zasmál se a vesel mnul si ruce.

Ó, chudák nebohá! jak, ze zloby ji vině,

se na ní prohřešil! ó, to je hospodyně!

a jaké srdce má! Už zítra bude tady,

však bez ní o pouti by nevěděl si rady,

teď zachráněno vše – ten oběd po hrubé!

Ó, jistě jsi tak chtěl, náš svatý Jakube!

A ještě čtvero dnů do pouti bylo právě,

když panna Terinka se navrátila v slávě,

a byla hlučná pouť, a děkan říkal zase,

že samo oko již se na všem vděčně pase,

což jazyk teprve! Pan farář, úsměv na rtu,

jen chválil Terinku, svou starostlivou Martu,

jíž plesem hořel zrak a štěstím plálo líce...

Však čápi na přesrok se nevrátili více.