Belšazar.

Hod slaví babylonský král,

a všude plno jasu,

sta knížat, co jich v šíř i dál,

v síň přišlo hodokvasu.

Ze zlatých nádob, zlatých mis,

kdo na hodu, si brali;

Ó Belšazare, mocný ty's

král nade všemi králi! –

Ztich' bubnů vír a zpěv a smích;

a králova zní slova:

„Buď dána z komor královských

mi číše Jehovova!

Ta číš, z níž ondy velekněz

pil při oběti smíru!“

A ku královu stolci nes'

ji první z bohatýrů.

A s trůnu zvolal Belšazar:

„Boj nepřátelům říše!

boj židům všem!“ a vína žár

pil z Jehovovy číše.

„Dnes Bohu židův roven jsem,

lid ke mně zrak ať zvedne!..“

Leč viz, trůn chví se v podiv všem;

i strne král a bledne.

Hle, na protější stěně v ráz

se lidská ruka jeví

a píše ohněm, píše zas,

však co, to nikdo neví.

A mizí pak, leč písma zjev

dál jasní se a plane,

a hoří, rudne jako krev –

a týnem půlnoc vane.

Svou berlu zděšen pouští král

a jeho rty se chvějí:

„Čti, kdo znáš číst!“ Něm hadač stál

i chytří čaroději.

Tu královnu strach v síně ved':

„Ó neotálej déle,

vzkaž, pane, k jatým židům hned

pro věštce Daniele!“

I přišel jinoch v hodu týn.

„Co značí, rci, ta slova?“

,Čtu: mene tekel, ufarsin!'

dí ústa prorokova.

Sčet', svážil jsem a rozdělil,

tak ze slov oněch plane!'

„Však mluv, jaký by význam byl?“

,Jest děsivý, můj pane!

Sčet' Jehova tvých činů tíž,

a nemáš váhy žádné;

věz, Medským z půle tvoje říš

a z půle Perským padne.'

Král ztrnul, zbled' – a pil. – Vín žár

hrůz nemírní, leč množí;

té noci ještě Belšazar

byl zabit na svém loži.