Béltis.

Jdou chrámem zvuky slavných dissonancí,

kouř ohňů Béltis v šedé roucho halí

a kněžky v divokém se točí tanci, –

jak se jich perly v tichu rozesmály!

A Béltis mlčí. Ani krev jí nehne,

jež rozstříkla se po žulových bocích,

ni vášeň červená, jež k nohám lehne

si unavena po divokých skocích.

Kněz s tiárou, s níž smaragd blesky hází

jak hadí zrak, jenž slídí po kořisti,

dlaň noří do karneolové vázy,

na uhlí sype šafránové listí.

A Béltis mlčí. Chladnější než skála,

z níž vytesána je, zří její hlava,

jak po svatyni palčivý dech sálá

a z vůní krve matný přízrak vstává.

A v noci, chrám když opuštěn je celý,

tu Béltis vztyčuje se v chmurném gestu,

pěsť zdvihá žulovou nad obzor stmělý

a mlčky hrozí velikému městu.