BELVEDER.

Kamenná báseň v květné houšti,

zelený smaragd z prstenu!

Lípa kol nízké větve spouští

stříbrných plné pupenů.

Hymnický pozdrav věčné krásy

vypjatým jásá obloukem,

chrtů pár sivých zříš, jak hrá si

ve skocích travným paloukem.

Akordem harfa v roztoužení

zahradou tiše zazněla,

do strun to sáhla v sladkém snění

pravnučka rodu Jagella.

Tóny se linou šepotavě,

jakoby kohos vábily,

a květy rudé pučí žhavě

do sněné, krásné idylly.

Leč báseň klame. Tak být mělo.

Královno, kde jsi zůstala?

Mrtvé zde leží tvoje tělo,

a harfa darmo čekala.

A věže tvrdé za příkopem

strmě se poblíž zdvihají,

okénka v mřížích, děrou stropem

buřiči v hlubeň klesají.

A jejich kletby, jejich stony

v zahradu drsně zalehnou,

přehlučí, harfo, tvoje tóny,

požáry vůkol vyšlehnou.

Budou se nové děje kouti,

kdy bratr bratra s trůnu rve,

v útulku lásky koncem pouti

šílený král lká hoře své.

Přiletí vichry, bouř vše rváti

započne kolkol příšerná,

ale ty budeš svěží státi,

kamenná básni nádherná!

Stavěla láska tvoji pýchu,

tesala krásu v kameny,

co jinde drtil českou líchu

běs hněvu divě zjitřený.

Och, kdyby láska jenom žila,

jdouc krajem s přízní ve zraku,

ubohá země, kde bys byla,

co by zde bylo zázraků!