Ben Akiba. (I.)

Dávno slunce zašlo, město v mlze leží,

červánků zář matná prchá s jeho věží.

K bráně poutník mladý volným kráčí krokem,

místa svého mládí kalným hledá okem.

Kolem bledých, přísných tahů obličeje

černá kadeř dlouhá ve prstencích spěje.

U brány fík starý – zde jej políbila;

deset let juž tomu, zda mu věrnou byla?

A vzpomínky jeho, když se v dumy ztrácí,

v mladosti jih letí jako tažní ptáci.

Ve chudobě zrozen poznal žití trudy,

z drobtů svého pána živ byl rabín chudý.

A tu blázen zaplál láskou k jeho dceři,

k purpurové růži na bohatém keři.

Vyhnali jej z domu – bolest zbyla jemu

a pak láska k jeho lidu nešťastnému.

Světem chodil v dumách, zabloudil hnán žalem,

kde v své slávy rumech stojí Jerusalem.

Chodil pouští, lesy, na ruinách sedal,

zbytky minulosti svojich otců hledal.

Zbytky jejich slávy, myšlének i bludů

jako pilná včela snášel do Talmudu.

Nechť myšlénky duši, cesty tělo tuží,

srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.

Toť myšlénka zlatá, jež mu z mládí zbyla;

deset let juž tomu – zda mu věrnou byla?

Ptá se, a tu slyší tu zvěst neslýchanou:

dcera Azalova posud není vdanou.

Třikrát vůle otce juž ji zasnoubila,

marný hněv i slzy – ona stálou byla.

Nosí černé šaty, nepromluví slova

a jmenuje sebe Ben Akiby vdova.

Akiba to slyší, šepce slzu v oku:

Zda mi bude věrnou ještě deset roků,

než mé velké dílo bude dokonáno?...

Nedomyslil, zmizel, než svitnulo ráno.