Ben Akiba. (II.)

Deset roků prchlo – město v mlze leží,

červánků zář matná prchá s jeho věží.

Aj, tu Ben Akiba kráčí ku domovu

a v snech mládí svého rozhlíží se znovu.

Vlas prokvětlý stříbrem kol skráně se točí

a proroka vážnost hledí z přísných očí.

Mnoho zřel i zkusil, prošel dávné kraje,

viděl Jehovy kouř stoupat ze Sinaje.

Prošel zemi otců v bádání a hoři

od libanských cedrů až k rudému moři.

Viděl Egypt, spával mezi obelisky,

tušil, že jest cíle svojí cesty blízký.

Lidstva duch se snesl jednou k jeho loži,

vstoupil v duši jeho jako anděl boží.

A on poznal lidstva bol a utrpení

a zasvětil jemu žití své i snění.

Poznal, že bůh mluvil nejen s Israelem,

že duch jeho vane v člověčenstvu celém.

Že každý duch lidský v myšlenek svých květu

hořícím jest keřem, v němž bůh mluví k světu.

Nechť myšlenky duši, cesty tělo tuží,

srdce stejně hoří láskou k tmavé růži.

To myšlenka zlatá, jež mu z mládí zbyla –

dvacet let juž tomu, zdaž mu věrnou byla?

Ptá se tu, a slyší v domě žal a sváry,

vydědiv svou dceru zemřel Azal starý.

Ona opuštěna, když ji bída hněte,

stříhá vlasy svoje, prsteny z nich plete.

Pláče ve dne, v noci, nepromluví slova

a nazývá sebe Ben Akiby vdova.

Akiba to slyší, šepce slzu v oku:

Bože, dej mi sílu ještě deset roků!

Mne volá mé dílo tajuplnou mocí! –

Nedomluvil, zmizel ještě před půlnocí.