Ben Akiba. (III.)

A zas deset roků – město v mlze leží,

červánků zář matná prchá s jeho věží.

Ve všech oknech lampy hoří živým zlatem,

žalmy znějí městem – večer před sabatem.

Aj, tu poutník starý! ku otčiny prahu

Akiba jde skončit bludnou svoji dráhu.

Jak sníh jeho vlasy, vous jak stříbro bílý,

těžká hlava v snění ku prsoum se chýlí.

Ale v černém oku stejným leskem hárá

k milence a k lidu láska jeho stará.

Teď svět celý prošel – u kolébky lidí

hledal tajný zákon, který světy řídí.

Viděl starý Babel, na Gangu byl hostem,

v zjevech noci trávil modlitbou i postem.

A tu náhle poznal, že bůh žije v světech,

jako teplo v slunci, jako vůně v květech.

A příroda celá že dlí v ruce boží

jako růže, již si děcko na dlaň vloží.

Ku věčnosti člověk, vlna spěje k moři,

ale nad oběma slunce lásky hoří.

Teď se opět vrátil – skráň mu starost hnětla,

ale zlatým křídlem sláva před ním letla.

Od vzdálených hranic až k rodnému městu

na vítězný pochod změnila mu cestu.

Teď jak ve průvodu ulicemi kráčí,

a jen spatřiti jej, zástupy se tlačí.

Došli k synagoze. – Hle, tu žena sedí,

v modlitbě se třesou rtové její bledí.

Zrak se kalí slzou, šedivé má vlasy,

na čele i v tazích zbytky dávné krásy.

Ben Akiba stane – sotva oku věří...

a juž letí v náruč Azalově dceři.

Líbá tvář i ruce, šedý vlas jí hladí

jako v dobách lásky, jako v dobách mládí.

„Bůh buď požehnaný, moje holubice,

co jsem tebe našel, nevzdálím se více!

Vlasy zšedivěly, avšak v jeseň chudou

nám pod sněhem teprv růže kvésti budou.

Já jsem hledal boha – prošel šíré země,

hvězdným nebem, bouří, mořem mluvil ke mně.

Často v duchu lidském jeho tvář se stkvěla –

v tvé věrnosti ale zjevil se mi zcela.“