BENÁTČAN.

Battista Gallo ztratil ženu svoji,

již sotva před měsícem u oltáře

vzal z ruky kněze. Zoufaje si myslil,

jak zachoval by pamět její světu.

Měl palác na Canalu, deset lodí,

jež mezi Levantou a Venezií

šly neustále po zelených vodách,

měl jméno, jež se se ctí vyslovuje

jak na Rialto, tak i v dálných zemích –

měl vše a nic, když odešla mu ona,

ta bílá Catarina... Zašel k mistrům

jmen slavných, ptal se o radu a návrh

a vrátiv v pustý sál se domu svého

dal hlavu do dlaní a myslil o tom.

I našel, žádný z předních mistrů štětce

že nemůže tu krásu oživiti,

když ona v chrámě pod kamenem leží.

Že dlátem chtíti vtesat do mramoru

ty tahy její – mramor kdesi stojí

v paláce síni světu skryt i lidem

a mluvit přestane, když zhasnou oči,

jež Catarinu živou vídávaly.

Že moudro není dát si napsat ódu

či elegii perem nejslavnějším,

neb dokázáno, že i také verše

nezřídka cenu velmi záhy ztratí.

A potom ovšem malba, mramor verše,

jen k několika lidem mluvit mohou,

a kupec toužil slávu, krásu její

a velké hoře svoje ohlásiti

i nobilům i městům v Italii

i přátelům svým ve zámořských krajích.

A proto zašel v posled k rytci mincí,

neb mince přetrvá vše, dojde všudy

a mluví ke všem. Vyryl mistr jemu

podobu Catariny pro líc mince

s nádherným vlasem, obnaženým ňadrem,

do věnce svil pak kolem moudrý nápis:

Tou byla jsem. Chceš nyní znát mě? Obrať!

Na straně rubu vyryl lidskou kostru,

jež zamyšlena stojí opírajíc

se o sloup přepůlený, v ruce drží

pískové hodiny, a tento nápis

do kruhu vsadil kolem truchlé sceny:

Taková nyní – nejkrásnější kdysi.

A tak jich sta dal razit kupec Gallo

a nobilům je dával na památku

a posílal je po italských městech

všem signoriím, vévodům i pánům

a přátelům všem do zámořských krajů,

kdož ve spojení obchodním s ním byli.

A když pak hlasy pochval slýchal všude

a lichotivé listy z dáli dostal,

tu hoře pomíjelo, zbyl jen smutek

a mince byla pýchou smutku toho...