BENÁTKY

Slét rájkou ohromnou, slét západ zlehýnka

na vlny ztišené, když mořem ohromným

se zvolna vracela gondola malinká

a nekonečna dech se stával vánkem mdlým.

Jak nekonečna dech je mocný na vodách,

jak vábí bez chtíčů, jak volá beze lstí!

V jakou to letí dál, když hasne svit i nach

před městem z mramoru a kalné úzkosti?

Proč vítr ztišený tak úlisně tam zní,

že šeptem ochočí i moře Majestát?

A v šansonetu jen tak sentimentální

proč vyzní v lagunách i černých vesel spád?

Buď sbohem královno, jež v šantanu mít chceš

jen potlesk laciný a krotký triumf svůj!

Přijď, větře vášnivý, a dýchni na veteš,

barbare severní, křič z plných plic a duj!