BENÁTKY

Již jděte, stíny, pozdě k večeru

Jež plnily jste barvami a zlatem

Šeď mého žití, v nitru, láskou vzňatém,

Jste vzplály v přelud, třpytnou chiméru.

Laguna mlčí. Kam jdeš, duchu, něm

A skloněn tíhou všeho vyčítavý?

Vždyť noc je navždy. Šeptá palác tmavý

Cos' o tajemství dávno zhynulém...

Sám půjdu zase, bez vás, moje stíny.

V kraj otčiny se vrátím nehostiný,

Kde jako exul žiji, neznám všem,

Bych věčně, věčně, v shonu žití chvatném,

Já tesknil po Království nenávratném,

Jež odělo mne, páže, purpurem...