BENÁTKY

Přes okraj parníku černý

z přenosných pohovek zříme

nad vodou pohádku vstávat:

mrtvolu Benátek.

Vymřelé Benátky z rána.

Benátky pohádkové,

nešťastná Venezie

ve světle ranních par!

Ještě jak akvarel sladký

ve krajkách obláčků vstáváš,

blížíš se parníku letem,

třeseš mou bytostí!

Rezavě oranžné plachty

bárek před Giudeccou plují,

přes obří, slunečnou kouli

stíny své vtínají.

Ah, jaká mrtvola vetchá!

Mrtvola balsamovaná!

Barvy kde zpívaly divy

a jásal středověk!

Jaká to pustnoucí kráska!

V domech teď peleší bída!

V palácích turistů hnízda,

a sklad je veteší.

S liščími gondoliery,

s námezdnou, poťouchlou luzou

gondoly s cizinci plují

v smrdutých průplavech.

Potomek Venetů lstivý

s úhoří přesností míjí

gondoly o čáru vlasu

v soutěskách plesnivých.

V průplavech tři kroky úzkých

nahé a zpustlé jsou domy,

voda v jich základech vlhne

v zelené plísni děr!

V dóžecím paláci mrtvo,

mrtvo je v prokuráciích,

zmrtvěly mramory v chrámech,

tesklivé přívozy.

S Campanile se díváš

na tiché, báječné město,

jak zdvihá v slunečno domy,

v lagunách hřbitov svůj.

S přelámanými jak křídly

ubitá, zděšená duše

s jakýmsi šeptem se vleče

hasnoucí pohádkou.

Snad jen když večer se zdvihne

se světly gondol, kdy korsem

za hudby vzbouří se davy,

démon – stesk pustí tvou hruď.

Jen tam na Lidu, na Lidu

s jakýmsi soucitem vlažným

smývají vlny s tvé hlavy

plíseň tu rozkladnou.

Ohromený a spitý

báječným přepychem dožů,

rozmachy pobožných mistrů

v bolestném deliriu,

počítáš, dnes-li, či zítra

roznesou účelné doby

mrtvolu zapáchající

z lagun těch páchnoucích?

Mrtvolu, již nelze pohřbit,

hnijící na vodách mrtvých,

jak obří, zbělená kostra,

mrtvolu Benátek?

Či zda se rozpadne v moře,

do tůní zelených bařin?

Budou tu briganti kotvit,

černé jich koráby?