BENÁTSKÁ CAUSERIE.

Zas po letech dech jihu cítím,

jak v město staré pohádky

zas v náručí se vaše řítím,

ó Benátky!

A piju vzduch jak vonné víno,

co líce nořím v teplý van,

jak pil jej kdysi Aretino

i Tizian.

Jsem jako ptáče od severu,

když v hnízdo své se navrací,

jež přistavělo k zvonic šeru

a k paláci.

Tu den jak sen mi prchá svěží

a jako chvíle mizí mi,

nechť bijí v zvon na staré věži

dva olbřími.

Zrak usmívá se, těká, stoupá

a modrem nebes plápolá,

co duše v snů se moři houpá

jak gondola.

A v srdce cit mi bije hravý

jak vlny v schodišť ovrubu,

co myšlenek kol mojí hlavy

jak holubů.

Ó, dítě moje, zvedni líce

a nehleď smutně v příští dny,

náš život pestré mosaice

buď podobný!

Nechť osud zryje čelo vráskou,

přec jako starý obraz ten

kol vyplněn buď celý láskou

a vyzlacen!

Chcem prchnout z víru zla a zrady,

jenž tolik tebe uleká,

a slyšet moře hřmít jak tady

jen z daleka.

O, slyš je šumět s větru dechem,

jenž z růžových pil kalichů,

a usni s ptačí písně echem

tak potichu.

Ten slavík, jenž tká sladké věty,

skryt v přitmělý keř myrtový,

co nedořekly moje rety,

ti dopoví.

V sny lehké, smavé skolébána,

nech lunu hrát si na čele,

co uzříš v snách, ať Tiziana

jsou andělé!

U okna ssaji zahrad vůně

a zřím, jak vlny tančíce,

s lamp hrají světly na laguně

a měsíce.

V tom cos kol s tenkým bzukem letí,

a hrot již cítím bolný tak,

ha, komár! a již druhý, třetí,

a celý mrak.

Zvuk protivný! To jdou se pásti

tu na mně, v snách jak sedím tich,

a mně je, tklivý pozdrav z vlasti

jak cítil bych.

Ó, přátelé mí na severu,

vy v husích nožek znamínku,

dík za ten pozdrav milý věru

i vzpomínku!

Leč já jsem vesel dnes jak dože,

jenž zasnoubil se s mořem svým,

a síň svou, nežli půjdu v lože,

si vykouřím.

A posléz – komu sny se sběhly

až od hvězd zlatých klenutí,

rád komáří už snese jehly

a štípnutí.

Je rozkoš skočit do vln sněhu,

když moře pěna stříbrná,

a v snách zřít, jak hřměl podle břehu

oř Byrona.

Zřít na vln spor a hru a válku

a v hebkém písku docela

mít sen, žes viděl mizet v dálku

loď Othela.

A když pak soumrak modrý kvačí

a piazetta ve stínu,

naslouchat hudbě z Pagliacci,

jíst zmrzlinu.

Ó, co tu očí střely metá,

ký osmahlých žen čar a vděk!

zde přisnil bych v Ráj Tintoretta

pár hlaviček.

A měsíc svítí, jak když sněží –

co hodin chvat, co spaní mi?

Nechť bijí v zvon na staré věži

dva olbřími!

Zas po letech dech jihu cítím,

jak v město staré pohádky

zas v náručí se vaše řítím,

ó, Benátky!