Benátské zrcadlo.

Kdes v koutě musea, kde stínů sídlo stmělé,

benátské zrcadlo já uzřel – zdoby skvělé,

jež starý umělec mu vyryl ve hladinu,

vše prachem zkaleno a skryto v závoj stínů.

Jen jeden paprsek naň padal ze soucitu,

a zlato sluneční tu kmitlo v tklivém svitu.

A v hladi zrcadla já četl toto snění:

O běda chvíli té, jež tady v pokoření

mě, když tak vznešené a krásné zanechala.

Kdys v dožat paláci, kde zlatem síň se vzňala,

kde bílé mramory se skvěly v myrty loubí

a delfín basinu hrst perel házel z hloubí,

tu v lesku, nádheře, já v síni této plálo

a zlatým přísvitem se vezdy usmívalo.

O kde jsou stíny těch, jež vídalo jsem kdysi?!

Žel, navždy vybledly v mé hladi jejich rysy!

Kde statní dožové, jichž hruď se skvěla řády,

kde sličné signory a dívky sladké vnady,

jich zraky ohnivé a vlas, jež v bujném toku,

jak příboj řítil se přes bílý ovál boků?

Já v kráse zřelo je, jak ňadra jich se chvěla,

když v lázeň stoupaly, kde voda vášní vřela.

O tenkrát v lesku svém proč nespadlo jsem na zem,

bych v střepů tisíce se roztříštilo rázem!

To sladký skon by byl v svém chytit umírání

ty božské půvaby, ty zraky v hvězdném plání!

Teď v šeru viset mám a zůstat tiché, klidné,

kdy v mojí hladině se tupý měšták shlídne,

a čekat, docela až prachem skryto budu,

Být mrtvým za živa – to největší všech trudů!