BENÁTSKÉ ZRCADLO.

Těch, z nichž sám vyšel,

chtěl zachytit by lepé stíny.

Hlas jak by slyšel

z hluboké času propadliny –

řad divných tváří

z osleplé hlati vidí stoupat,

jak luna září,

keř růžový v ní, plný poupat...

V půlnočním tichu

rozkoše plam’ tam bílý tryská!

V stonu a v smíchu

se dýka chví a s jedem miska –

plášť rudý vlaje,

andělsky krásná tvář v něm skryta.

Na loutnu hraje

u okna kdos’, jak modře svítá...

Zní matutinum,

laguny uleh’ opar siný.

Přej spánek stínům!

Nám, Pane, odpusť jejich viny!