BENÁTSKÝ MOTIV.

Kdys dóžem býval jsem, jenž mladou dogaressu

pln klidu z gondoly ved ke skvělému plesu,

když vířil v zahradách a ve kvetoucím loubí,

kde v smíchu hrdličky se vrkající snoubí. –

Tam v stínu zaslech jsem pak tajné šepotání,

a plavou hlavu zřel, jak ústa k ústům sklání...

On prchl, zbabělec, jenž před tím byl tak smělý;

ji, nevěrnou, jsem svrh, kde lagúny se tměly,

a klidně po schodech jsem kráčel mramorových.

A pak jsem abbém byl, jenž chodil v zimě, v létě

k své dámě, při ranní ji bavit toaletě,

když mušku černavou si kladla na tvář smavou.

Kdys u ní jiný byl; já kývl pouze hlavou

a mlčky po schodech jsem scházel mramorových.

Teď člověk moderní, jdu v stopách dávné slávy,

kde sloupy paláců mdle věsí šedé hlavy,

a kývnu s úsměvem, když dělnice jde z práce,

jíž v rusém vlasu plá zář staré generace.

A teplo v srdci mám, když blysknou černé oči

a granátový květ se svítí ve vrkoči,

neb když se bílý šat kdes po zahradě mihne

jak luna ve mraku, že sotva zrak jej stihne,

a klidně po stupních jdu dále mramorových.