Benda pasák.

Hrad pustý na svahu stál hory,

a hradu kol byl kyprý val,

sem, s buků list když padal chorý,

brav Benda ze vsi honíval. –

Vál chladný vítr od severu,

a promrazený Benda děl:

„Ej, však bych okřál, na mou věru,

jen číšku vína kdybych měl!

Což posilnil bych hnát i ruku

a popásal zas pěkně dál –

eh, jak to mrazí!...“ Sedl k buku

a houní hruď a plece hřál.

„Brr.“ Schoulil se a dýchal v dlaně

a vážné přemýšlet se jal,

až níž a níže klonil skráně

a klím’ a stichl – Bděl či spal?

Spal, nespal... V kraj se mračna kradou,

brav ostražitý shání pes...

Hle před Bendou kmet s bílou bradou.

„Pojď,“ praví, „dám ti vína dnes!

Čiš nejlepšího ze zásoby!

Chceš?“ „Chci,“ a Benda hlavou kýv’.

I šli a prošli hradu koby

a vešli v sklep... Hle, jaký div!

Sud obrovitý v koutě stojí,

naň s výše siný padá svit...

„Nu, slyš,“ dí vůdce, „to tě zhojí,

zde budeš číšku z mého pít!“

A natočil mu vrchovatě,

a Benda zavdal si a vzdech’:

„Hleď, Bendo, Pánbůh vzpomněl na tě!

Teď svět bych unes’ na zádech!“

„Tak slyš,“ zas dárce, „starý druhu,

ten pohár denně píti smíš,

leč pouze jeden buď ti k duhu,

sic dalších navždy oželíš.

A sklepu nevyzrazuj taky,

zde v kapsář ukládám ti klíč!...“

Spal, nespal Benda... Promnul zraky –

byl pod bukem; sud s kmetem pryč!

Sáh’ v kapsář všecek hněvem jatý.

„Ej, Pane Bože, co to jest?“

Klíč divných zubů, rezovatý,

ven pasákova nese pěst.

„Je sen, či pravda? Hned se zvednu,

však chodby dokonale znám! –

Ne, ne, vždyť dnes jsem pil už jednu,

nač hřešit? Zítra vykonám!...“

Hnal zvolna domů za večera,

leč ráno z domu na pochvat

a hledal sklep, jejž poznal včera...

Div! U železných stanul vrat.

Vzal klíč – a vrata zastenala...

Hle, vyklenutý sklepu bok!

Sud v koutě zřel, číš podál stála –

a Benda staletý pil mok. –

Pil denně jednu; mládl tváři:

muž ze starce byl, znova kvet’,

co v oku zhaslo, zas tam září,

jak půl by ztratil z kopy let.

I veselil se, tančil, zpíval,

měl ze všech nejkrásnější brav –

vždyť věrně pouze jednu píval –

i zhlížel po něm vdovic dav.

Co vdovy na Bendovi chcete?

Jeť marna pro vás taká věc,

on zahleděl se do děvčete.

Leč děvče řeklo: „Stár jsi přec!“

„Že stár jsem posud? To se zléčí!“

A vešel do sklepa, když pás’:

Ej, jedna-li mi sklenka svědčí,

tož po dvou chlapcem budu zas!

Ne, Bendo, ne! Buď věren slibu...

Však byl-li pak to jaký slib?

Sen, náhoda jen! Spravím chybu.“

A v ráz se ke kohoutku shýb.

Leč vstal zas, z knoflíků bral radu:

„Mám? nemám! mám? No, aspoň půl.“

A stočil – pil... Bouř lkala v hradu –

ten tam byl sud; mrak zastřel důl.

I stojí Benda, chladem strádá –

buk snětím třese, truchlí stráň, –

níž k zemi kloní se mu záda

a k vetché hrudi sivá skráň.

Vzdech’ zas a zas a mne si oči:

„Snad nevidím?“ a mne je zas...

spal, nespal, hlava se mu točí,

a ňadry stáří jde a mráz.