Benedicta!

Ó nejkrásnější mezi lilijemi!

pyl Tvůj jest ctnosť, jež zlatem hoří

na bílých listech Tvých, nad zkvetlou zemí

tak slunce plá jen v nebes jasném moři.

Ať voní nard a balsám sladký stéká

i strdi plást skal z hlubokého klína;

v Tvé vůni, která jako vlna měkká

v hruď splývá, člověk na vše zapomíná.

Hle, myšlénky mé a vše vroucí city,

ty pestří motýli, ty zlaté včely

se kol Tě vznášejí, Tvou krásou spity,

a marně čekám, by se navracely.

Ó lilje nejčistší, jež v středu hloží

jsi zkvetla kdysi samotná a sirá,

Tvůj květ jest věčný, jako oko Boží,

jež nad zemí se nikdy nezavírá!