BENEŠ HERMANOV.

Aj ty slunce, aj slunéčko,

tyli jsi žalostivo!

čemu ty svítíš na nás

na bídné lidi.

Kde jest kníže, kde lid branný?

k Otě daleko zajel,

kdo nás vrahům vytrhne,

osiřelá vlast!

Dlouhým tahem Němci táhnou

a jsou Němci Sasíci;

od zhořelských dřevných hor

v naše krajiny.

Dejte nebožátka, dejte

stříbro, zlato zbožice,

a pak vám vypálejí

dvory, chalupy.

A všecko nám vypálili,

stříbro, zlato pobrali,

hovada odehnali;

dále k Troskám jdou.

Netužte kmeti netužte

již vám travička vstává,

tako dlouho stupaná

cizím kopytem.

Vijte věnce z polních květů

svému vyprostiteli;

osení se zelená,

promění se vše.

Rychle se vše proměnilo,

aj tu Beneš Hermanov

tamo lid v hromadu zve

proti Sasíkům.

Shlukli se tu sedlští lidé

v lese pod Hrubou Skalou,

každý za zbrani jal cep

proti svým vrahům.

Beneš, Beneš v předu jede!

za ním ves lid drážlivý,

pomstu, pomstu volá všem

Sasům plenícím.

Aj tu hněvy uchvátili

krutostí obě strany,

vzbouřili se v vnitřnostech

rozezlených mužů.

Rozohnili oči jejich

proti sobě strašlivě:

vstanou kyje nad kyje,

kopí nad kopí.

Srazily tu obě strany,

jakžby les v les se valil,

jak blesk hromu po nebi,

tako blesk mečů.

Zezvučel křik hrozonosný

poplašil vši zvěř lesní,

všecko nebeské ptactvo

až po třetí vrch.

Rozléhá se po udolích

od skalnatých hor,

tu ráz kyjů, tu mečů,

jak kot starých dřev.

Takto stály obě strany

proti sobě bez hnutí

na zasazených patách,

na pevných lejtkách.

Obrátil se Beneš vzhůru,

kynul mečem na pravo,

tam se síla hrnula,

kynul na levo

i v levo bouřila síla;

od zad na skalnatý lom

a z lomu vše kamení

na Němce vrhou.

I jde půtka s chlumu v rovni,

bylo Němcům upěti,

bylo Němcům prchnouti –

i pobití jim.