BENEŠ KNÜPFER.

Na moři... Člověk bez domova...

Zem, kde co dítě kdysi rost,

má pro něj ledabylá slova

a urážlivou lhostejnost.

V ní pochoval teď tužby plané

i naděje své bláhové...

A sám je zas... A vítr vane

z tmy teskné listopadové.

A pluje kams... Zem, nebe, moře

v nic příšerné mu splynuly...

Chce dočkati se ještě zoře?

Dnů příštích? Člověk minulý?!

I vrh se tam, zkad sny své zlaté

za slunce záře kdysi tkal,

do vod, v něž zíral tolikráte,

v ty vlny, jež tak miloval...