BENJAMÍNE NÁŠ...

Benjamíne náš, ty nejmladší

ze svobody synů,

cítíš se svou krásnou Slovačí

tu svou otročinu?

Ptáci tví si smějí zazpívat,

jak si pěli v ráji...

Želíš jich, když jedovatý had

k nim se plazí v háji?

Neplazí se hadí satanáš

za ptáčkem, jenž pěje;

na tvé děti, Benjamíne náš,

hadí tlama zeje.

Hadí jazyk svůj, ten dvojklaný,

vrazit jim chce v chřípí,

aby padly, jak list urvaný

ze slovanské lípy.

Do srdcí jim vstřikne zmámení

otravnou svou slinou,

synové z nich budou ztracení

s duší cizí, jinou.

Ty jim chatu, stádo, role dáš,

však než vlas tvůj sbělí,

s dětskou láskou v nich se neshledáš,

otče osiřelý.

Had se třpytí zlatem... Nedbej ho!

Štěstí slibuje ti,

ale zištně spřáhne pode jho

tebe a tvé děti.

Vymrští se na vás jako bič – –

krutě zná on šlehat!

Vezmi vidle, zažeň ďábla pryč,

ať je to had, nehad!

Obtočí vám prsa, utiskne,

zdusí vás a ztrýzní,

krev až ze rtů vašich vytryskne,

po jaké on žízní.

Ba, té krve vaší hřejivé,

té by se mu chtělo,

aby omladila práchnivé

rodu jeho tělo.

Za tu krev, tu vaši nevinnou,

výkup dali bratři!

Hleď ten voj, tu chasu hrdinnou!

na ty juny patří!

Vlastní krev svou lili za tvoji

pod slovanské nebe!

S hadím drakem v krutém souboji

vyrvali mu tebe.

Přišli s otevřeným náručím,

s mluvou tvou i písní!

Proč vše zkalil šedým pavučím

zrak tvůj v plaché tísni?

Plni ran a láskou prolnulí

přemohli ti vraha.

Proč tvá hruď se k bratřím netulí,

Slovači ty drahá?

V zem tvou vnesli v srdcích, ve zbraních

svoboděnku zlatou,

zkrvenou, zpod zobců havraních,

nám i tobě svatou.

A tvé srdce bratřím nevěří?

Pojď nám v lokty, prodli!

Srdce na srdci jak udeří,

hned bychom se shodli!

Ke krvi by promluvila krev

spolných ozvěn ladem,

tulíc se jak větev na větev

na lípy pni mladém.

Bůh však sluncem chmury zaplaší!

Pryč již, mrazný stíne!

Zdráv buď, náš ty bratře nejdražší,

ty náš Benjamíne!