Béranger. (II. V Akademie snad sedět konferenci,)

V Akademie snad sedět konferenci,

při hovorech nudných tajit zívání,

zářit pýchou v slavných mužů šedém věnci,

poklonkovat, kouzlit na rty usmání,

třpytit se jak lokaj v květovaném fraku,

otrokem být regulí a předsedů,

při vítacích hymnách hráti za plat klaku,

zatracovat verše mladých nezvedů,

šíj svou shýbat v jařmo, které duši spíná –

ó, to vše ty nenávidíš,

pěvče lásky, svobody a vína!

Tak se líbíš mně v svém prostém, starém šatě,

na nějž nezavěsil’s nikdy třpytný řád,

v chudém podstřeší, kde Musa zulíbá tě

rtíkem Lisetty, již máš tak vřele rád,

pod révovím v besídce tvá číše zvoní,

když čar jara svolá druhů besedu,

z okna vězení tvá Musa ven se kloní,

mříží vlas jí vlá, žár šlehá z pohledu,

tyran chvěje se, tvou píseň Paříž zpívá...

Ó, jak často v černé chvíli

Musa má se tvojí v oči dívá!