Beranička.

Zle maminko, zle se děje,

Jeník bledne v líčku,

u dětského ztratil reje

novou beraničku;

což se bude hněvat asi,

tatínek náš zlatý,

nekoupí mu – zlé jsou časy –

na sváteční šaty!

Škoda, škoda beraničky!

A tím vy jste vinni!

Měl ji novou na Dušičky,

co si počnem nyní?

však že jaro na půl cestě,

že juž ledy plovou,

pořídíme zítra v městě

čapku manšestrovou.

Ale hodný musí býti!

Budeš hodný? „Budu!“

Koupili. Hoch, jako kvítí,

zase zbaven trudu,

čapku svoji novou zcela

na rub, na líc vrací...

Vesna v čas se navracela,

s vesnou drobní ptáci.

Za humny, jak druhdy, děti

výskaly si, hrály;

na kvetoucí třešně sněti

strnadi dva stáli,

radili se hodnou chvíli,

čechrali si peří,

a juž jeden na mez pílí

k šípkovému keři.

Letí jeden, za ním druhý, –

co pak asi kutí?

jistě boj tam vedou tuhý,

hle, chmír od perutí

stále výš a výše vzlétá!

Co to asi bude?...

K mezi běží dětí četa,

všecky tvářky rudé.

Prohlížejí keře pruty,

rázem vzletli ptáci,

děti stojí uleknuty

nad strnadí prací,

zaraženy jen se chvěly,

žhavý purpur v líčku:

za hnízdečko ptáci měli

dětskou beraničku.