BERENICE.

Můj sladký Tite! – Jak je chudou řeč má,

že nelze víc mi říci, než „můj sladký“,

co celé lidstvo v stesku jmenuje tě

svou rozkoší a láskou! – Celé lidstvo

jak klasy krupobitím postižené

pod tíhou hoře hlavy kloní k zemi,

co srdce moje buší radostněji –

ne, sladký, není o radosti řeči,

– vždyť mrtvo jsi, mé zlaté dobré slunce –

jen hudba jakás táhne chorou duší

a duše v marné touze vzlyká při ní – –

neb vyřídil mi Gellius tvá slova,

tvá slova poslední, můj Tite sladký:

– že není činu, jehož litoval bys,

jen jeden vyjímaje... Tite sladký,

tam v římě kolem tebe stáli všickni

ti senatoři, rytíři i dvůr tvůj,

pro slzy v očích tebe neviděli

a co jim v ucho z tvých slov ještě došlo,

to hádankou jim tajuplnou znělo...

– Že není činu, jehož litoval bys

jen jeden vyjímaje – při tom hleděls

hasnoucím okem pevně na Gellia

a Gellius kýv hlavou. Porozuměl.

A Gellius ta slova přines ke mně,

vzkaz poslední a závěr žití tvého,

k tvé judské růži, Tite, a v těch slovech

tvá láska ještě chvěla se a lítost,

stesk do minula, smutek dní a nocí...

– Že není činu, jehož litoval bys,

jen jeden vyjímaje – Tenkrát byla

noc černá jako zoufalost mé duše,

když z paláce bran vyšla jsem, neb řekls:

– Odejdi za tmy, světlo mojí duše,

sic neodejdeš vůbec. – Ruka tvoje

tak horká byla, sáhla jsem k tvým očím,

ty byly přeplněny žhavou rosou:

– Pro klid a blaho Říma ztrácím tebe,

má judská růže – tak jsi zašepotal.

A znovu klad jsi rámě kol mé šíje

a znova líbal: – Oběti má bědná,

ne tebe, ale srdce, srdce svoje

já posílám pryč. – Já ti řekla, Tite:

– Buď proklet Řím i s celým blahem svojím,

když růst má ze zlomených duší našich! –

Pak nosítka má hnula se – víc nevím.

Dní kolik, nocí kolik – kdo je čítal?

kdo vědět moh, zda den či noc je venku?

Vždyť neznala jsem, zdali vůbec žiji...

A potom stanuli kdes se mnou... Nevím,

jak zovou lidé kraj ten... Gellius ved

mě do villy... Je nebe modré tady

jak nad Judeou, domovinou mojí,

a modré moře přítulně se tlačí

k šedivým skalám břehu. V dálce hory.

Jak dlouho jsem tu, nevím. Nevím vůbec

ničeho více. Čekala jsem pouze

zrak obrácený v nitro, k duši svojí,

kde všecka slova tvoje ke mně, Tite,

tvé pohledy, tvůj dech, tvé hlavy vůně

se skryly, nezničeny časem, dálkou,

a potravou a nápojem mi byly.

Gellius přišel někdy. Mluvil dlouho

zde s lidmi, kteří kloní hlavu k zemi,

kdykoli krok můj kolem nich se šine.

Já čekala, jak matná lampa plane

do noční tmy, než přijde světlo slunce.

Gellius přišel... Tite, už je jasno...

– Že není činu, jehož litoval bys,

jen jeden vyjímaje – Slunce moje,

já dočkala se... Jasno je tak kolem...

A možno shasit lampu unavenou...