BEREZINA.

Viz tam muže, osamělce,

Smutně k severu jak kráčí

Z vlasti své na západě.

Jest to smutek nedospělce,

Jenž mu srdce rozervuje,

Zklamané snad lásky boj?

Či se osud nad ním mračí

A životných tísní roj

Na čele se mu značuje? –

Vyšel hledat otcův hrob!

Vyšel z krajin, kde se řeky

Zelenými lesy vinou,

Nádechy kde zefyrové

Pohrávají s cypřišinou,

Kde pod věčně jasným nebem

Země věčně se usmívá,

A nad růžovými hájmi

Slunko vřelé se rozlívá –

Vyšel z jižní Francie.

Na sever zaměřil kroky

Ku pobřežím Bereziny,

Jejichž hrůzy zachvátily

Francie udatné syny.

Pouhýmť mu již zašlým snem,

Jak se otec s matkou loučil

A s nemluvným dítětem!

Spělť za slávou, za bublinou,

Za tím luzným přízrakem,

Pro nějž velká srdce hynou!

Ach! roznášeli tu slávu

Šírým světem, nepomníce,

Že pod stopami jejími

V krvi brodí se tisíce!

Že to bubnů rachocení

A ten ryk vojsk poplašených

Umíráčkem padlých reků

Jest – a kletbou potlačených!

Donesli ji až na sever!

Tam však v cizích pustinách

Orlovi pokleslo křídlo,

A utonuv v hrozných tmách

Nevrátil se v klidné sídlo! –

Bílý příkrov nade hroby;

Ani úsměv růžné zoře,

Ani slza nad příkrovem;

Mrtvé zlednité kol moře!

Sněžná poušť! – Ni ratolest

Na stromku se nezchvívá,

Aniž ptáče v haluzích

Zkřehlých tamo zazpívá.

Starý havran jen nad bělmem

Jako mráček se povznáší.

Snadže zvěst z minulých dob

Z hrůzojevných dnů přináší?

Na oseklý stromu kmen

Posadí se – zakrákoře;

Pod ním chodec pohřížen

V dávné hluboké své hoře!

Havrane, ty ptáče divé,

Snad jako dnes nade mnou

Jsi se tenkrát pozastavil

Nad otcovou mrtvolou?

Poslední snad jeho vzdech

Zavadil o peruť tvou?

Poslední snad jeho slova

Tkla se sluchu havranova?

Havran skloní černou hlavu,

Na chodce své upře hledy.

„Dávnoť tomu!“ – zakrákoře;

„Pozdě’s přišel na výzvědy.

Není o těch, jež tu hledáš,

Ani prášku k nalezení.

Škoda! Bylyť to havranům

Chvíle vzácných potěšení!

Byl to pohled na ten zjev!

Z zimních snů zbuzená zem

Sněžným krytá závojem

Ssála padlých mužů krev!

A tím bělmem jako zoře

Růžné se rozlilo moře,

A v tom moři klesající

Bojovníků divé roje, –

Byl to pohled na ty boje!

Právě zde pod tímto kmenem

Shluklo se jich deset; padli;

Jak kdo padl, kleče – leže –

Polosedě – v sněhu zchřadli.

I tvůj otec mezi nimi;

Na útěku k mostu běže

Pad’ u břehu Bereziny

Těžce raněn – zde se svalil

A svou krví zem pokalil!

Těžce vzdychal, vzýval nebe,

Šeptal cos o dolině

V klínu výšin zelených,

O své milé dědině –

O ženě a dítkách svých,

A tu zpomenuv na tebe

V posledním svém vidění

Zvolal z prsou hlubokých:

Ó, těch marných snažení!

Jak tu zebe, jak tu zebe! –

A v zbrocený vryl se sníh!

Bylo jich zde mnoho otců,

Ženy je snad oplakaly; –

I bylo zde mnoho synů,

Pro něž matky umíraly!

Jeden hladem řemen žvýkal,

Druhý žízniv krev tu pil,

Již druh právě vycedil! –

Ten na osud svůj naříkal,

V šílených snách onen vřel,

Vedle jiný hladem mřel! –

A jim všem se před očima

Vznášel byl sloup plamenný,

Jenž ved’ z pouště Israel!

Nyní hled jich zkalený

Neupřel se na požár,

Chladná smrt je v náruč jímá,

V němž se kryla „la gloire!“

Volají jen: „Zima! zima!“

Smutná zvěst to havraní!

Cizinci to bědování

Zašlých reků v srdci zní

Jako hrana! – Den se sklání. –

Ještě jeden smutný hled

Na ten hrůzoplný svět, –

Ještě slzu převřelou

Za slávou zde pohřbělou! –

Zpomnělť si zde na dějiny

Světa – jichž jen řádka jedna

Jsou pobřeží Bereziny! –