BERLÍNSKÉ VÁNOCE

Trochu s obdivem a trochu závidíce

srdce vlastenecká

v trpké sklíčenosti hledí přes hranice

v svět a do Německa.

Co jen nad Temží bez práce strádá lidu!

Je jich na tisíce,

když jdou ulicemi zádumčivě bídu

svoji zpívajíce.

V Pyrenejích, v Rusku na poplach zvon bije.

Rostou ve Francii

nepořádky, stávky, ba i rebelie

celých provincií.

Jen pod pruským žezlem v zemi dobrých mravů

ticho je jak v lese.

Nikdo nezvedá tam vzpurně svoji hlavu,

ruka nepohne se.

Sídlíval jsem leckde. Když se zanáší má

mysl vzpomínkami

na Německo, tu mi vždycky před očima

obraz tane známý:

Uprostřed náměstí v rušné vřavě denní

stojí ve své pýše

strážník, revolver a šavle na řemeni, –

symbol celé říše.

Běda tomu, jemuž v prostém srdci mladém

oheň vzdoru plane!

Běda všem, jichž zrak se strádáním a hladem

podezřelým stane!

V bídných brlozích se krčí nuzná chátra,

v příhodných jen chvílích

v ulice se plíží, okem lačným pátrá

po odpadcích shnilých.

Tak ukájí hlad svůj. A utopit tíhu

dnů zlých na besedu

do kořalny vchází. Krčmář místo líhu

nalévá jí jedu.

Slavné hody byly o posledních svátcích.

Smrt svůj pažit kosí.

Berlínští doktoři v dlouhých konsultacích

sestrkují nosy.

A svět uvědomil ve vánoční dobu

si zas pravdu prostou,

že ty stromy v zemi obílených hrobů

v nebe neporostou!