Bernardo del Carpio.

„Vše, co mohu dáti tobě,

vedle svého trůnu křeslo,

statky, erb ve zlata zdobě,

jímž by se tvé jméno vzneslo:

rád ti dám, jen ještě jednou

zasmušilý zvedni hled,

proti Maurům naposled

povstaň, ochraň říš mou bědnou,

supem v boj hřmi, orlem zpět!“

Lichotnými takto slovy

Karel Velký mluvil vlídně

Carpijskému k Bernardovi,

Ten však stál tu hrdě, klidně

a jen v smutku vrtěl hlavou.

„Nemanželský jsem já syn,

proč tvé ruky mocný kyn

nevrátí mi čest? Věř, slávou

nesmažu své hanby stín.“

„Stane se, leč k tomu třeba

mnoho času, a boj kvapí!“ –

„Mně cti třeba víc než chleba,

hanba v hruď mi vtíná drápy.

Otec hyne ve žaláři,

matka vzdychá v klášteře –

úpím k tobě v důvěře,

ruce jich spoj, v nové záři

trůn tvůj vzplá i v nádheře !“

Karel slíbil, a juž hrne

v divý boj se Bernard statný,

kde on řádí, tam vrah trne,

Maur se dává v útěk chvatný.

Vyhráno! Zvěst míru ctného

letí krajem v nadšení.

Avšak strach a zděšení!

Bernard slyší, otec jeho

skonal ve svém vězení.

Nechť i skonal – matka živa!

Nechť král nedostojí slovu!

Bernard, jímž chví lítost divá,

chvátá nejdřív ke hřbitovu

a pak ještě téže noci

tryskem spěchá k matce své,

by s ním odjela, ji zve

a svých věrných za pomocí

z jeptišek ji kruhu rve.

Dvanáct bije. Proč jen v dómu

na oltáři hoří svíce?

Železný krok hlasem hromu

císařské zní u ložnice.

To je Bernard, s mečem v pěsti

Karlu s víček plaší sen.

„Vstaň a dostoj slovu jen,

vrať mi čest, s ní moje štěstí,

zoufalství než padnu v plen!“

Císař vstal a za ním kráčí,

cítí osten viny v hrudi;

v dóm se jejich cesta stáčí,

ohlas v chrámu klenbách budí.

Kolem jas a lesk a záře,

rytířů, hle, ve věnci

klečí staří snoubenci,

Turpin stojí u oltáře

mlčky sahá k růženci.

„Slibuješ mu věrnost ?“ tiše

Ximeny se Turpin táže.

„Ano!“ odpovídá v pýše.

S mrtvým Turpin dlaň jí váže,

za kostlivcem Bernard stojí.

„Ano!“ křikne, mrtvou skráň

v souhlas kloní, ztuhlou dlaň

v živou vede rukou svojí. –

Polekán zří císař naň.

„Slibuješ mu až do smrti

lásku?“ – Ximena se třese,

pohled Bernardův ji drtí,

„Ano!“ se juž chrámem nese.

Kostlivce zas lebka kývá,

ruka chytá chladný hnát,

smrti děsný majestát

ozářil tvář, jak by živa,

oko zřel jsi žárem plát.

Juž jsou svými! Trouby plesné

hlaholí a zvony zvoní,

Bernard k nohám Karla klesne,

v pláči hořké slzy roní:

„Musil jsem tak učiniti –

otče v záři věčných hvězd,

odpusť, hájil jsem svou čest,

teď dál můžeš klidně sníti!

Císaři, tvůj čekám trest!“

A juž meč svůj odevzdává,

z mdlob co kolem matku křísí,

císaři však bílá hlava

bez hnutí na ňadrech visí,

slza do vousů mu kane,

Bůh sám ví, nač vzpomíná,

k objetí se rozpíná

vetchá paž’ a s rtů mu vane:

„Přijímám tě za syna!“