Bernardův kříž.

Šel s hlavou vztyčenou spjat těsně v okovy,

svým zrakem divokým kol vzdorně těkal v davu,

jenž pěsti pozvedal a klnul lotrovi,

když v středu žoldnéřů v před bral se na popravu.

Že zloděj, lupič, vrah, lze čísti v jeho líci, –

teď za své zločiny již kráčí k šibenici.

To bylo v podzimí, v den smutný, mlhavý,

na blízké návrší když k svému došli cíli,

kde kletby vzpomínku po sobě zůstaví

ten, který v osidlo již hrdlo svoje chýlí,

kde umře v zločinech, jež hyzdí žití celé, –

bez lásky, soucitu i bez vlastního žele...

Již provaz upevněn; – – tu v bílém hábitu

zjev náhle podivný ku popravišti kráčí,

muž vážný, velebný, a známka soucitu

i prosby dojemné se v tváři jeho zračí.

To svatý Bernard byl. Na rámě lotra sahá

a k soudci takto dí: „Ó dej mi toho vraha!“

Leč světci v odpověď tak soudce namítá:

„Byl kraje postrachem ten vrah a lupič smělý.

Krev jeho obětí tak často prolitá

má býti pomstěna, jak spravedlnost velí!“

Svým hlasem prosebným před užaslými davy

chopiv se provazu dál světec takto praví:

„Ó vím, že o pomstu krev volá nevinná!

Však smrť – to krátký trest! Jeť trestů hoden více!

Já delší uchystám na toho zlosyna,

než krátký okamžik na dřevě šibenice.

Žil dlouho v zločinu, – nechť dlouho bolest cítí!

Na kříž ho přibiju – a nechám ho tam žíti!“

– „Suď lotra tedy sám! Nechť pouta uvolní!“ –

Tak soudce rozhodl. Z pout ruce vyprostili,

a Bernard do rukou vzal roucho řeholní,

na rámě zlosyna svůj klade oděv bílý

a ruku vrahovu do svojí ruky bera

již středem zástupů jej vede – do kláštera.

Tam živě před oči mu staví jeho pád,

tam poutem modlitby mu jeho ruce spíná,

tam tělo třicet let jej učí křižovat –

a muže Božího tak činí ze zlosyna.

Co z prvu nerad jen, pak nesl bez obtíží

a shladil viny své na Bernardově kříži.