BESEDA VÍNKŮ.

Dí bílá lilije:

Když dítě políbí mě rtoma

a na srdéčko čisté přivije –

ach, tu mi blaze, tu jsem jako doma!

A na to maceška:

Já plesávám, když srdce mladé

mne nesouc na hrob matce, štká

a na uslzený mě mramor klade.

A mně, dí sněženka,

je místem nejdražším jen košík,

v němž roznáší mě bosá dívenka

neb černooký, bledolící hošík.

V to poupě růžové:

Já nejraděj se k ňadrům tulím,

jimž budoucnosť plá v záři duhové,

a dýchám chládek láskou rozplanulým.

Leč konvalinka dí:

Radš pod obrazem Panny svaté

svou vůni roním, když ji zástup ctí,

a máj jí zpívá ku své harfě zlaté.

Barvínek šepotá:

Já nejradš v dívčích vlasech spávám.

Čím čistější je panny lepota,

tím veseleji po kadeři hrávám!

Pak šeptla fijala:

Mně slaďounce se v knize dřímá,

z níž duše v máji máj svůj čítala –

a teď jen očima čte zrosenýma...

Však vavřín šumotá:

Mně na šedinách spí se hebce;

leč sladší dřímota a samota

mi – na bílé a zpráchnivělé lebce...