Besední čtení. (I.)

Umínil jsem sobě jako bratr k bratru promluviti,

Slov ni chvály, ani hany v toku řeči nešetřiti,

Jist jsa, že co s upřímností od jazyka plyne,

Vždy se z prsou k prsoum, z srdce k srdci vine. –

Divný obraz se mi někdy, maně kolikráte

Rozličnými barvy ozdobený před očima mate,

Když se na svět vůkol sebe pozorlivě podíváme,

Rozličných zde mravů, zvyků, cílů, smyslův uhlídáme;

Přerozmarně lidstvo k předu toužebnosti kráčí,

Že náš v rozjímání toho všeho duch ni nepostačí.

Všelijaké jsou k účelu člověčenstva dráhy,

Všelijaké jednotlivcův i národův snahy; –

Tutě bratr, jenžto učeností vyskytuje,

Tu zas národ, jenž svou sílu vyvinuje,

Náruživost tamo zuří, tady vládne hněv,

Onde mír je svatý, jinde bojů teče krev;

Tady nízkost, podlost, surovost, ach pohledněte!

Jinde vzdělanost zas vedle vznešenosti květe;

Tu se soudruh na soudruha vlídně pousmívá,

Laskavě se v oko jeho jako bratru dívá;

Tu jdou jinochové předůvěrně bok po boku,

Tam se sok zas nepřátelsky vstříc postaví svému soku;

Tutě národ údův svojich duch vzdělává,

Tam se síle, tělesnosti přednost dává;

Tu má vojna, seč a hádka, jinde mír a pokoj stán,

Tu jest obchod rozesáhlý, tam průmysl pěstován; –

Učenec zde po tajnostech přírodnosti bádá,

Tamto řečník veřejně se s celým světem hádá;

Tu se jeden – také bratr – rmoutí, koupá ve slzích,

Tamto zpěv se rozprostírá, ozývá se smích;

Tu co krásou, výborností, obzvláštností sluje,

Jinde se co ošklivost a obyčejnost zavrhuje;

Oučel, ku kterému tamto národ sílomožně spěchá,

Soused v lhostejnosti nevšímavě pozanechá;

Po čem kdysi jeden zrakem bystrým baží,

Druhý sobě sotva přeje, slabě sobě váží:

A tak v této velké divotvorné světa síni

Jeden takto, jiný jinak myslí, soudí, cítí, míní. –

Jeden hněv si, mračné oko, ostré slovo vyvolí,

Druhému zas ve dobrotě láskou srdce zabolí;

Jeden lesy, druhý louky, třetí pole, čtvrtý háje,

Pátý skály, šestý města, sedmý vsy a jejich stáje,

Osmý koně – jiný kočky – jiný psy zas oblibuje,

Jiný opět jiný předmět sobě tady zamiluje.

Může mnohý na dívčinu nejkrásnější zanevříti,

Při jejímžto vzhledu jenom jiný úctu vřelou cítí;

Mnohý pro to, čemu dav se lidstva s úctou koří,

Ani jiskrou dosti malou šetrnosti nezahoří:

Rozličné jsou touhy, rozličný je lid,

Rozličné i náhledy jsou, rozličný je cit.

Bratr s bratrem, sestra s sestrou tady sočí,

Jeden každý v zdejší velké lidské společnosti

Všelikeré vyjevuje – míti bude toužebnosti; –

Jenom jeden cit – ten každý, každý stejně zná,

Ten všech lidí prsa stejně, duši stejně zajímá;

Tímtě člověk, byťby jinak beze citu byl,

Ve svět vkročil, s tím se každý narodil.

Tento cit, jejž všickni bez rozdílu známe:

Láskou k vlasti, k svému rodu nazýváme.

Nikdo snad se v tomto světě ještě nezasmál,

Jenžby tento cit byl, jeho sladkost nepoznal;

Nikdo běh života ještě snad zde neskončil,

Jehož by nebyl ten útěšný cit oblažil;

Nikdo nekles’ ve hrob ve vzdálené cizině,

Aby nebyl, nepocítil blahou lásku k otčině;

Nikdo, ještě nikdo, byť byl prošel světů kraje,

Není, by nezpomněl kdysi na své vlasti háje. –

Rci, co chceš, ty mudrlante! lhostejníku!

Rci, že prost jsi lidské touhy, lidských zvyků,

Rci a přisahej mi, že si nikdy nezpomněl,

Zdalis jakou vlast, či jakou matku měl!?

Klekni na kolena, setrvej v svém zapírání,

Tluč se v prsa – lžeš! ty’s předce vzpomněl na ni!

Zaklínej se, že ni rod svůj ni vlast svou neznáš,

Že svět celý, národ každý ve vážnosti stejné máš;

Dokazuj mi ohnivými, plynoucími slovy,

Že jsi nezacítil nikdy touhy, lásky k vlasti kovy;

Uváděj mi důkazův své řeči nesčíslný čet, –

Ty lžeš! slova hříšná pronáší tvůj ret!

Umírej – ba vypusť duši v zapírání, –

Tys lhal! ve svém hříchu zpomněls na ni!!!

Láska k vlasti, k svému rodu blaží, sílí,

Vřelým ohněm ku dobrému, k vznešenosti pílí,

Láska k vlasti v dobrou půdu dobré seje,

Plody sobě, účel touhy jiným přeje;

Dítko, nemluvňátko, nevíňátkem ještě jsoucí,

Zná již lásku, lásku totiž k matce vroucí,

V čas potřeby nešetří ni otec svého syna,

Matka ví, jak činit k cíli blaha jest povinna.

Každý účel žití svého, povinnost svou zná,

Jedná, činí, seč a k čemu sílu v sobě má.

Hrnou v boj se nezhroženě jako lvové

Pro svou vlast a lásku věrní mládencové,

Pletou věnce květné ochotně a čile

Rekům slavným dívky útlé, roztomilé;

Učencové vlasti chrám a oltář zvelebují,

Básníkové předky v zpěvu chvalném opěvují:

Láska k vlasti svítí, září, ze sna budí,

K činu, k skutku čilou krev a duši pudí,

Láska k vlasti – – Čechu! – ba vždyť ty ji také znáš –

Jenom že... že veřejně ji vyjeviti prodléváš!!

Poslyš – nedurď však se na krajana svého,

Láskou k vlasti, k svému, k tvému rodu pojatého;

Slyš, že Angličan jest věren svému moři,

Francouz pro svou Loaru že láskou hoří,

Španiel že se vínem, šlechtou, dohanem svým pyšní,

Šatstvem svým že honosí se Maďar pyšný,

Vlach že neopouští sladké svoje kraje,

Němec v uctě že má dubové své háje,

Milý Rusovi že jest i sněžných krajů vzhled,

Švédům žetě slouží za okrasu řeč a vrchů led,

Vesele že Švejcar v výši skalin, do údolí

Chvalozpěvnou píseň o své vlasti zahlaholí;

Řekovi že svatá přírodnosti krása,

Slavně že on slavných předkův slávu hlásá,

Polák že vždy pyšným, hrdým na to jesti,

Že zná hbitě meč a slovo v svém jazyku vésti;

Tatar, Peršan, Číňan, Japan, – slovem v světě

Každému že v srdci růže lásky k vlasti kvete;

Arab, Mouřenín, ba jeden jako druhý,

Že ctí jazyk svůj, a miluje své vlasti luhy. –

A ty Čechu? – – Čech se Čechem býti stydí,

Doma trní, jinde růže, věnce vidí,

V cizím rouchu něčím lepším být se mní,

Cizí jazyk milej’ jemu než domácí zní!

Náš krajan jen, slavných předků syn a Čech,

Setrhává vlastní oblek, kochá sebe v cizích snech,

Stydí se, ha! oným zvukem promluviti,

Jenžto mile jímá, zná i mocně hřmíti.

Jenžto v prsou budí milenosti jemný cit,

Lásku vniká, lásku získá, zkřísit zná i usmrtit.

Stydí, ha! se směle, hlasně vyznávati,

Čechem že jest, Čechia že jeho máti;

Nezná dějepis svůj, předky slavné,

Doby nynější, ni doby přešlé, doby dávné,

Bájkou jest mu Přemyslovcův sláva,

Hanu svojím, chválu cizím rekům vzdává. –

Styď se, Čechu! nezdárný své vlasti synu!

Že kraj cizí miluješ i nad otčinu.

Tebe marně zefír českých sadů líbá,

Srdcem tvým ni božská svatost nepohýbá,

Ty jsi kámen, beze ducha, beze citu,

Hvězda tmavá, beze ohně, beze kmitu,

Ty v své bídné, smutné lhostejnosti

Neznáš i nepoznáš světa povinnosti;

Tys nevěrník, jenžto vše, co svatým sluje,

Kroj svůj, jazyk, zvyky, touhy proměňuje,

Jenžto vším by milerád v tom světě byl,

Jen to, ach! ne, k čemu Bůh tě ustvořil!

Tys falešník, jenžto matku prozrazuje,

Hříšník, jenž náději, lásku, víru zavrhuje,

Jenžto nezná svatý účel svého žití,

Antě pro hřích jako pro cnost stejně cítí;

Pochlebníku, jenžto cizím peřím zohyzďuješ sebe –

A předc jsi Čech – bratr náš – o kýž tě osvěť nebe!! – –

Však – o jakou mluvím k tobě, bratře, řeč?

Jakým právem měním proti tobě péro v meč?! –

Jakým právem? – Pravdu jsem chtěl prohoditi,

Mnohý nač se durdí, mezi námi vyjeviti.

Říci jsem chtěl, co se o tě míní,

Čeho cizinec jak krajan tebe viní:

Abys poznal svého žití cíl,

Jednání své a své činy proměnil;

Abys věděl, co tvá chyba, co tvůj hřích,

Abys vstoupnul ve společnost pobratřenců svých,

Abys pletl zdárné kvítí, růží vůně u věnec –

Abys zdárný syn byl vlasti své a vlastenec! –

To však nechať naši lásku neruší,

Žijmež v lásce, jak se Čechům přisluší!! –